Vlastní křídla

Nikdy jsem neuměla říct, co bych chtěla. Babička s dědou, kteří se o mě začali starat, když máma umřela, vždycky věděli líp než já, co je pro mě dobré. „Kristýnko, vem si tenhle svetřík, venku fouká.“ „Kristýnko, neber si sama polívku, rozliješ to.“ „Kristýnko, nechoď daleko, ať tě vidíme.“

Babička se mnou dokonce spala v pokoji. Říkala, že to je proto, abych se v noci nebála. Ale já nechápala, proč ostatní děti můžou jezdit na výlety se školou a já ne. Proč si samy vybírají oblečení. Proč můžou jít samy do obchodu nebo na hřiště.

Kolik lásky je už moc?

Když mi bylo třináct, přišla k nám paní Martina. Neříkala mi, co mám dělat. Místo toho se zeptala, co bych dělat chtěla. To bylo poprvé, nikdy dřív se mě na to nikdo nezeptal. „Asi bych chtěla spát sama,“ špitla jsem opatrně.

Paní Martina k nám začala chodit častěji. Mluvila dlouho  s babičkou a dědou. A pak se věci začaly měnit. Babička se přestěhovala do ložnice k dědovi. Dostala jsem za úkol uvařit večeři. Děda mi podepsal přihlášku na školní exkurzi. „Bojím se o ni,“ slyšela jsem přes dveře říkat babičku. „Co když se jí něco stane?“ „Martina říká, že ji musíme přestat tak moc chránit,“ odpověděl děda. „To, že jsme její pěstouni, neznamená, že za ni musíme pomalu i dýchat. Neboj, Týnka to zvládne.“

Po malých krůčcích do světa dospělých

Ve škole jsem se poprvé přihlásila jako dobrovolník na vánoční besídku. Začala jsem chodit ven s kamarádkou. Mluvit nahlas. „Chtěla bych se školou jet do Anglie,“ řekla jsem paní Martině, když mi bylo sedmnáct. „Pamatuješ, jak jsi mi před třemi lety šeptem řekla, že chceš spát sama?“ usmála se.  „A teď plánuješ cestu do zahraničí.“

Bez Martiny z SOS dětských vesniček bych možná nikdy nenašla odvahu promluvit. Nikdy bych nepoznala, jaké to je rozhodovat o svém životě a cítit, že někam patřím.