SOS dětské vesničky stojí vždy na straně dětí!

SOS dětské vesničky pomáhají už více než padesát let ohroženým dětem, aby mohly vyrůstat v láskyplném prostředí. Ročně pomohou několika tisícovkám dětí, kterým hrozí odebrání z rodiny, těm, které ve své rodině nemohly zůstat nebo které vyrůstají v náhradní rodinné péči. „Láskyplný vztah s rodiči nebo jinou pečující osobou je pro děti to nejdůležitější, co potřebují pro svůj zdravý vývoj,“ říká ředitelka SOS dětských vesniček Mgr. Jindra Šalátová.

Kdo přišel s myšlenkou založit v tehdejším Československu SOS dětské vesničky?
Největší zásluhu na tom měl dětský psycholog Zdeněk Matějček a pediatr Jiří Dunovský, kteří v 60. letech minulého století společně hledali alternativu k odosobněné hromadné výchově dětí ve velikých dětských domovech. Inspirovali se v sousedním Rakousku, kde po druhé světové válce vznikla první SOS dětská vesnička s cílem propojit ženy, které vlivem války zůstaly bezdětné, a válečné sirotky. Model vesničky jako chráněného prostředí, v němž pěstounské maminky vychovávaly v rodinných domcích větší množství přijatých dětí, chtěli vyzkoušet i u nás.

Chtěli náhradní péči přiblížit co nejvíc rodině?
Přesně tak. Každá pěstounská maminka prošla důkladným zaškolením, potom dostala domek s vybavením a postupně každá z nich přijala kolem osmi dětí. V rodině chyběl tatínek – ta původní myšlenka totiž vycházela z přesvědčení, že pouze samotné ženy budou schopné obětovat mnoho let života pro výchovu cizích dětí až do dospělosti.

Hádám, že tento model už dávno neplatí.
Máte pravdu, dnes vypadá pomoc SOS dětských vesniček hodně jinak než těch v počátcích. Je ale potřeba říct, že na tu dobu to byl veliký přelom v péči o ohrožené děti. Matějček s Dunovským navíc dokázali přesvědčit doslova celý národ o tom, že kolektivní výchova, kterou prosazoval režim po roce 1948, není pro děti dobrá, protože dětem chybí láska.

Kolik SOS vesniček tedy vlastně máme?
Tradiční SOS dětské vesničky existují tři: v Karlových Varech a ve Chvalčově fungují už přes padesát let
a byly vybudovány z peněz vybraných v celonárodní sbírce. Třetí vznikla až po roce 2000 v Brně.

A všechny tři dodnes fungují?
Ano, ale naše služby se v posledních dvanácti letech rozšířily daleko za hranice těch několika domků. Dnes doprovázíme široké spektrum náhradních rodin po celé republice, jen malý zlomek z nich využívá zvýhodněné ubytování v některé z původních SOS vesniček.

Kromě dětí v pěstounské péči pomáháte ale i jiným skupinám ohrožených dětí…
Snažíme se působit velmi výrazně v oblasti prevence odebírání dětí z původních rodin. Z naší praxe můžu říct, že velká část rodin, kterým hrozí odebrání dětí, se s dostatečnou podporou sociálně aktivizačních služeb dokáže o své děti postarat. Ztráta péče vlastních rodičů je pro děti vždy velmi traumatizující, a pokud je to možné, snažíme se je toho traumatu ušetřit.

Jakým způsobem jim pomáháte?
Naše sociální pracovnice pravidelně rodiny navštěvují a snaží se stabilizovat situaci v rodině a zároveň zvyšovat rodičovské kompetence rodičů a přispívat ke zlepšování vztahů mezi rodiči a dětmi. Dětem také pomáháme řešit problémy ve škole nebo s vrstevníky, pokud potřebují, zabezpečujeme jim péči odborníků nebo volnočasové aktivity.

Co když zjistíte, že dětem někdo ubližuje, anebo je dokonce týrá?
Nechceme děti držet v rodině za každou cenu. Jsou bohužel i tací rodiče, kteří dokáží svým dětem způsobit ještě horší traumata, než je to způsobené odloučením. V takovém případě je pro nás nejdůležitější bezpečí a zdraví dítěte, jsme vždy na straně dětí. Soud pak rozhodne, jestli je budou vychovávat příbuzní, dostanou se k pěstounům anebo třeba dočasně do krizového centra – jedno takové rodinné krizové centrum také provozujeme.

Viděla jsem, že pomáháte i dětem po dovršení 18 let…
Ano, pro mladé dospělé, kteří vyrostli v ústavní péči nebo v nefunkčním rodinném prostředí, máme dům na půl cesty, kde je učíme postavit se na vlastní nohy. Kromě toho jsme před několika lety otevřeli novou službu pro velmi mladé rodiče, kteří sami nezažili funkční rodinné prostředí a neměli se kde naučit, jak pečovat o své děti. Nabízíme jim půlroční tréninkové pobyty, kde se intenzivně učí rodičovským dovednostem.

Věnujete se také duševnímu zdraví dětí?
To je pro nás velmi zásadní téma. Kromě toho, že pečujeme o duševní zdraví dětí v naší péči, chceme přispět i k lepší osvětě v oblasti duševních potíží dětí a dospívajících. Proto jsme v loňském roce spustili dlouhodobou kampaň Když bolí duše, jednej rychle.

Co všechno tato kampaň zahrnuje?
Velká část kampaně se zaměřuje na dospívající a jejich rodiče. Vytvořili jsme web www.kdyzboliduse.cz, který vychází ze zkušeností samotných teenagerů a mladých dospělých. Nechtěli jsme dospívajícím kázat, spíše k nim promlouvat jejich jazykem a ukázat jim, že nejsou jediní, kdo se trápí, a že z toho existuje cesta ven. Pořádáme i besedy na středních školách, natočili jsme podcast, pro rodiče menších dětí jsme vydali e-book 10 krůčků k dětské mysli.

Říkala jste, že cílem je přispět k osvětě, můžete to více rozvést?
Chceme povzbudit děti a dospívající, kteří se trápí, zažívají úzkosti či pocity beznaděje, aby se neuzavírali před světem a o svých problémech mluvili. Ideálně s rodiči, pokud to vztahy v rodině umožňují. Ale mohou to být i přátelé nebo někdo jiný blízký. Důležité je mít někoho, o koho se mohou opřít, když je jim zle. Na rodiče potom apelujeme, aby brali potíže svých dětí vážně a nezlehčovali je. Děti si často stěžují, že od rodičů slýchají, že to je jen puberta, že z toho vyrostou, že všechno moc řeší. Nic z toho jim ale nepomáhá.

Liší se problémy dnešních teenagerů od těch dřívějších? Čím to je, že ti současní mají častěji duševní potíže?
Základní potřeby dospívajících se v čase nemění. I dnešní teenageři potřebují porozumět sami sobě, hledají svou identitu, chtějí mít blízké vztahy, přátele a alespoň jednu důvěryhodnou osobu, o kterou se mohou opřít. Změnilo se však prostředí, ve kterém dospívání probíhá. Současní mladí lidé jsou vystaveni výrazně většímu množství podnětů a informací, zejména prostřednictvím digitálních technologií a sociálních sítí. Často chybí přirozený pohyb, pobyt venku a kontakt s přírodou, které mají pro duševní rovnováhu zásadní význam. Tato kombinace faktorů zvyšuje psychickou zátěž, komplikuje orientaci ve světě a může přispívat k tomu, že se u dnešních teenagerů častěji objevují úzkosti, depresivní prožívání či pocity bezmoci a ztráty smyslu.

Co mohou tedy dospělí udělat pro to, aby svým dospívajícím dětem
pomohli?
Většinou teenageři se svými rodiči příliš mluvit nechtějí a je to tak v pořádku. Potřebují se odstřihnout,
obklopit se vrstevníky, zorientovat se ve světě bez toho, aby je někdo držel za ručičku. To je zdravý vývoj a rodiče by je měli umět pustit do světa. Na druhou stranu by měli zůstat bezpečným přístavem. Dospívající potřebuje cítit, že přes všechny rozpory je tu rodič vždy pro něj, vyslechne ho, když má trápení, zajímá se o něj a pomůže mu, že se o něj vždy může opřít.

Rozhovor vyšel v Týdeníku školství. Text Eva Rokytová