Útěk za štěstím
Pro Báru by to byl jen další útěk v řadě. Kdo uteče, vyhraje, říkala si od devíti let, většinou z dobrých důvodů. Často prohrála, ale nic moc jiného než utíkat neuměla. Při pohledu na plačící uzlík, co se jí v osmnácti narodil, ji myšlenka na útěk napadla taky. Když jí v devíti umřela máma, chtěli se jí ujmout rodinní známí, táta to ale nedovolil. „Asi mu bylo líto těch peněz, co na mě dostával, jinak nevím, proč mě nepustil: buď si mě nevšímal, nebo mě bil. Tak jsem začala utíkat,“ vzpomíná skoro už bez emocí Bára.
Utéct zas a zas
Jednou se opilému tátovi bránila vším, co měla po ruce; táta upadl, skončil v nemocnici a Bára v ústavu. „Tam se mi nelíbilo, utíkali skoro všichni, tak já taky.“ Až jednou měla životem otřískaná patnáctiletá Barbora štěstí. „Jeden vychovatel si všiml, že jsem rychlá, a vzal mě na atletiku. Dva roky jsem utíkala zase… ale na dráze a na tréninku, to mě bavilo.“ V sedmnácti ale potkala Filipa. „S atletikou jsem sekla a utíkala jsem za ním. Byla jsem totálně zamilovaná, jenomže fetoval a mně občas dával taky. Když jsem v osmnácti odcházela z děcáku, ti známí, co si mě chtěli vzít už jako malou, mi nabídli, že u nich můžu bydlet. Přijala jsem to ráda, pomohlo mi to se odpoutat od Filipa.“ V Praze se Báře líbilo od prvního dne. Známí jí našli práci, milovala komunikaci se zákazníky v obchodě s oblečením, kde pracovala. Snad poprvé byla doopravdy šťastná. „A pak jsem zjistila, že jsem s Filipem těhotná, byla jsem už ve čtvrtém měsíci, dřív jsem to nepoznala. Vysnila jsem si, že budeme rodina, tak jsem se k Filipovi vrátila. Jenomže když mě Filip po příchodu z porodnice uhodil tak, že mi Beník málem upadnul na zem, utekla jsem pryč.“
Už nechci utíkat
Naše sociální pracovnice z tréninkového bydlení pro mladé rodiče o Barče mluví s opatrnou nadějí v hlase. „Učila se od nuly úplně všechno, navíc byla hrozně „institucionalizovaná“: ptala se, jestli může jít nakoupit nebo na poštu. Ústavní výchova se na ní podepsala. Ale na Beníkovi je vidět, jak pečlivá, starostlivá a vlastně nadaná máma Bára je. Beník je čisťounký, vymazlený, často se směje, začíná lézt a zkouší se postavit. Díky Bohu za to, že se k nám Bára dostala dřív, než stihla znovu utéct. Beník je pro ni vším.” Snad už nikdy nebude muset Bára utíkat před něčím, ale za něčím... za tím nejdůležitějším na světě.
Blog
