Případ Vilík
Vilík se rozplakal a plakal a plakal. Vlastně to nebyl ani pláč, spíš zoufalý křik. Jenže Barbora vůbec netušila, co se děje. Neměl teplotu, měl chuť k jídlu, vyšetření u dětské doktorky dopadlo výborně: ještě ji chválila, jak Vilíka trpělivým cvičením „vojtovky“ za ten měsíc, co ho má doma, v psychomotorickém vývoji úžasně posunula.
A to se tak těšila až nejlepší kamarádce Hance, taky pěstounce, ten svůj třináctiměsíční poklad ukáže. Jenže jen co jí Hanka udělala kávu a otevřela dveře na balkón, spustil Vilík ten zoufalý křik. Nakonec se musela s Hankou rozloučit a spěchat domů.
Co může být špatně?
Za dva týdny se opakovalo to samé: Vilík, který byl úplně zdravý, se na návštěvě u Hanky zase rozplakal. „Může mu vadit nějaká věc? Nebo mu Hanka připomíná někoho, kdo mu ubližoval? Nechci, aby se trápil, ale nevím, co mu tak vadí.“ Ani sociální pracovnici Lence, které se Barbora svěřila, nedal „případ Vilík“ spát.
Znovu si pečlivě prostudovala dokumentaci, která Vilíka po odebrání z jeho rodiny doprovázela. „Zanedbaný chlapeček, vyhublý, vyrážky. Červené flíčky neznámého původu.“ Úřednice na odboru péče o dítě její podezření potvrdily: dva Vilíkovi sourozenci, odebraní z rodiny před Vilíkem, mluvili v dětském domově o tom, že je máma pálila cigaretou. Vilíkovi stačilo jen ucítit kouř, který šel přes Hančin balkón z bytu o patro níž, a jeho organismus si vzpomněl na bolest, kterou musel zažívat.
Vynahradit, co se dá
Díky svědomité Lence spadl Barboře obrovský kámen ze srdce. Už věděla, co Vilíka trápí, a mohla mu pomoci. S Hankou se setkaly v cukrárně, Vilík se po počátečním opatrném pokukování nechal pomazlit a Barbora se na svůj poklad mohla s láskou a ulehčením dívat. Byla rozhodnutá mu všechno, čím si musel projít, vynahradit: dětství má být přece plné lásky, ne bolesti.
Blog
