Pěstounství je součástí mého života

Paní Renata Štréblová vyrostla v karlovarské SOS dětské vesničce. Poté, co vychovala dnes už dospělou dceru, si nedávno splnila své dávné přání a stala se sama pěstounkou na přechodnou dobu. Při našem rozhovoru láskyplně chovala v náručí tříměsíční holčičku, říkejme jí třeba Sárinka.

Jak vzpomínáte na dětství v SOS dětské vesničce?

Vyrůstala jsem v rodině Marie Semotamové, která byla jednou z prvních vesničkových pěstounek, přišla jsem k ní v roce 1971 jako osmnáctiměsíční batole. Měla jsem moc hezké dětství, ráda na to vzpomínám. Maminka byla hodná, ale i přísná, to jinak ani nešlo, měla nás celkem devět dětí. Zejména v pubertě byla přísnější na nás holky. Tehdy jsem byla bláznivá puberťačka a nechápala jsem to, ale dnes jí dobře rozumím, sama mám osmadvacetiletou dceru a strach o ni mám pořád.

A povedlo se mamince všechny děti vychovat dobře?

Z nás všech se jí povedlo vychovat slušné lidi. Všichni jsme se minimálně něčím vyučili, někteří mají i střední nebo dokonce vysokou školu. Nikdo z rodiny neskončil špatně, ve vězení nebo na drogách. Všichni se živí poctivě. Maminka se na nás často zlobila, když jsme něco provedli, ale nikdy nás neuhodila. A vždycky jsme za ní mohli přijít, když jsme měli nějaké trable. Klobouk dolů před ní, co sama s tolika dětmi dokázala.

Jste s někým z rodiny stále v kontaktu?

Maminka už bohužel dávno nežije. Se sourozenci o sobě víme, píšeme si nebo voláme alespoň o Vánocích, nejčastěji si voláme se sestrou Petrou. Ale vůbec nejvíc se stýkám se starším bratrem – biologickým synem naší maminky, s tím se i pravidelně navštěvujeme.

Jak se vyvíjel váš život po odchodu z vesničky?

Já jsem se vyučila prodavačkou, po dosažení zletilosti jsem bydlela po ubytovnách, až jsem potkala svého budoucího manžela, se kterým jsme dodnes. Prodávala jsem nějakou dobu v masně, ale nebavilo mě to, proto když moje dcera nastoupila do první třídy, udělala jsem si výuční list a stala se kuchařkou. Vařila jsem pak spoustu let ve školní jídelně, ve školce i v restauraci. Potom jsem si udělala kurz na asistenta pedagoga, že půjdu dělat asistentku.

Nakonec ale dětem pomáháte jinak…

Zaslechla jsem  v rádiu, že je nedostatek pěstounů. Vždycky jsem uvažovala o tom, že se vrátím do SOS vesničky a budu dělat pěstounku, ale neměla jsem na to dost odvahy. Na to, vychovat nějaké dítě až do dospělosti, už jsem se vzhledem k svému věku necítila. Naše maminka zemřela, když jí bylo 62 let, mně bylo tehdy kolem dvaceti a velmi mě to zasáhlo. Nechtěla jsem totéž způsobit nějakému už tak traumatizovanému dítěti. Ale pak se moje švagrová stala přechodnou pěstounkou a já poprvé zjistila, že existuje i tahle forma pěstounství. Možnost postarat se o děťátko na určitou dobu, než mu stát najde jiný stabilní domov, to se mi zalíbilo a věřila jsem, že mě to bude naplňovat.

Jak vaše rozhodnutí přijala rodina?

Manžel mě v tom velmi podporuje, bez toho by to samozřejmě vůbec nešlo. A moje dcera byla nadšená, ona sama pracuje v mateřské školce, tedy má k péči o děti sama velmi blízko. Teď s námi tedy žije i Sárinka, měla velmi těžký start do života, ale je to úžasná holčička, krásná a hodná.

Máte ji hned od narození?

Když mě k ní přidělili, byly Sárince tři týdny a zotavovala se v nemocnici po operaci, hned jsem tam tedy nastoupila k ní. Byl to náročný začátek, ale sžily jsme se spolu, dneska už krásně pije mlíčko a snažíme se všechno dohnat a vyřešit její zdravotní potíže. Biologická matka dala souhlas s adopcí, doufám tedy, že se pro Sárinku najde skvělá a milující rodina. Do té doby je součástí té naší.