Mateřství je někdy těžké, ale přesto nejkrásnější

Tereza Kostková je patronkou SOS dětských vesniček už osmým rokem. Nesmírně nás těší, že nám pomáhá šířit dobré jméno naší organizace právě tato sympatická a populární herečka a moderátorka. Je to žena mnoha talentů: v začátcích naší spolupráce pro nás uspořádala fotografickou výstavu. Loni v prosinci zase s šéfkuchařem Markem Fichtnerem vytvořila pokrm, který nabízela restaurace Červený jelen na svém menu jako doposud nejúspěšnější „dobrojídlo“, ve prospěch SOS vesniček se vybralo přes 40 tisíc korun.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé slyšela o SOS dětských vesničkách?

Tak dávno, že přesně si to nepamatuji. Jen vím, že to bylo v mém raném dospívání a že to byla možná jedna z vůbec prvních organizací, která někomu pomáhala. Jistý podíl na tom uvědomění mohla mít Střední pedagogická škola, kde jsem maturovala.

Když jsme Vás před lety oslovili s žádostí o spolupráci, souhlasila jste velmi ochotně. Co Vás k tomu vedlo?

Právě to, že jsem o SOS dětských vesničkách tak dlouho věděla, že patřily k organizacím, které jsem sama už v mládí z vlastního impulzu podporovala a tudíž jsem vůči nim měla vybudovanou zcela přirozenou důvěru. S tím pak jde ruku  v ruce i pocit smysluplnosti.

Za dobu, po kterou s námi spolupracujete, už jste navštívila několik našich poboček. Co na Vás nejvíce zapůsobilo?

Odbornost. Všudypřítomná účast fundované osoby, která tématu rozumí a je ochotná pomoci. To je moc důležité.

Potkala jste se i s některými našimi sociálními pracovnicemi, které pomáhají dětem a jejich rodinám, chtěla byste jim něco vzkázat?

Krom prostého děkuji bych spíš jakýsi pomyslný vzkaz směřovala nám všem ostatním. Abychom byli všímavější k těm, kteří takovou práci dělají, vůbec abychom si to uvědomili  v přehršli hlučnějších témat a věcí, jak tiše dlouhodobě a trpělivě svou záslužnou práci odvádějí. Sem tam se jich zeptat, jak se jim daří a říct jim, že jsou skvělé a že to vidíme. A opravdu to vidět.

Vy jste sama vyrůstala v herecké rodině a několikrát jste v rozhovorech zmínila, že Vaše dětství bylo velmi šťastné. Co považujete za nejdůležitější pro to, aby děti prožily šťastné dětství?

Slovo láska se nabízí, ale nebylo by tak výstižné, protože  i těžký alkoholik a násilník vám může odpřisáhnout, že své dítě miluje. Svým způsobem. Takový způsob by asi nikdo z nás zažít nechtěl.  Za mě je snad trefnější odpověď v pojmu láskyplná pozornost.

Jste maminkou osmnáctiletého syna Tondy, co pro Vás bylo nebo je na mateřství nejtěžší? A co naopak nejkrásnější?

Myslím, že nejtěžší je praxe. Že teoreticky toho víme spoustu, ale někdy nás pak v realitě některé naše vlastní nedostatky, proces zrání, někdy i únava nebo tlak okolí zrazují. Ale má smysl tu praxi stále zkoušet a vylepšovat, ty malé bytosti za to stojí. Stojí za to pracovat na sobě a být jim co nejlepším možným příkladem. A když se něco nepovede, což vždycky hrozí, umět říct promiň, to mi nevyšlo. A to nejkrásnější? Celé je to nejkrásnější…

Jsme Vám nesmírně vděční za to, jak nám pomáháte propagovat naši práci. Rádi Vám to alespoň trošku oplatíme: na čem právě pracujete, kde Vás mohou diváci vidět?

Je to od Vás milé, ale jak víte, pro oplátku to člověk nedělá. Ale protože divadlo pokládám za stále málo doceňovaný léčebný prostředek, tak zvu a s radostí kohokoli uvidíme v hledišti Komorního divadla Kalich. Někdy člověk mezi řádky zaslechne odpověď na otázku, kterou dlouho nikde nemohl najít. A já děkuji za otázky Vaše.