Malá dušička ve velkém těle
Když se téměř dvoumetrový patnáctiletý Aleš poprvé objevil v domě svého strýce a tety, bylo to setkání dvou světů. Během jediného roku ztratil oba rodiče a ocitl se u rodiny, kterou prakticky neznal. Jeho táta byl hodně agresivní a dost pil, a když umřel, ani Alešovi moc nechyběl. Pak mu ale zemřela i maminka a Aleš zůstal sám. Ujal se ho maminčin bratr, kterého Aleš kvůli konfliktnímu tátovi skoro neznal.
K podpoře ze strany SOS vesniček byl Antonín, Alešův strýc, zpočátku skeptický. „Vychovali jsme už vlastní dceru, nepotřebujeme vás,“ tvrdil. Ale jak sám o sobě říkával, byl jako cibule: pod vrchní drsnou slupkou měl další, mnohem jemnější. Aleš s ním objevoval nový svět. Takový, kde nelétají vzduchem nadávky a rány bez varování. Naopak, poznal domov jako místo, kde můžou brečet i kluci, kde je normální se obejmout. Pro Aleše to byl skoro otřes, na který si dlouho nemohl zvyknout.
Když se potkají dva světy
Dva tvrdohlavé muže často čekaly rozepře, ale postupně se s naší podporou poznávali a zvykali si na sebe. Aleš si zvykl na strýcův smysl pro humor, začal dokonce mluvit podobně jako on. Když jsme je viděli „prát se“ jen proto, aby Aleš viděl, že trocha mužského pošťuchování může být i legrace, věděli jsme, že je vyhráno. Za tři roky se z nejistého mladíka stal sebevědomý muž stojící nohama na zemi. Teta se strýcem mu nabídli stabilitu, hodnoty a láskyplnou péči. I přes občasné konflikty uměli vždy přijít a říct „omlouvám se“ - to bylo možná to nejcennější, co se Aleš naučil.
Pevná půda pod nohama
Letos Aleše čekají závěrečné zkoušky ve škole a těší se, že se začne stavět na vlastní nohy. Díky tetě se strejdou dnes Aleš ví, že se vždy bude mít kam vrátit a že není sám - a v tom je největší dar, který mohl dostat.
Blog
