Jediná na světě

Tu poslední dvojku z chování si Andrea zasloužila: ze stojánku před trafikou vytrhla časopis a vztekle ho přetrhla, ale než stačila utéct, chytil ji „sekuriťák“ z obchodního centra, který z té trafiky zrovna vycházel. V ředitelně byla jako doma a když jí ředitelka promlouvala do duše, prostě ji přestala poslouchat. Prý proč tak chytrá holka dělá takové hlouposti: co jí na to má říkat?

Že byl na titulní stránce toho časopisu velký titulek „máma je na světě jen jedna“ a uvnitř spousta řečí o tom, jak je důležité si s rodiči rozumět, protože tu nebudou věčně, a jak Andreu strašně bolí něco takového jen vidět, natož o tom přemýšlet, stejně nemá cenu nikomu říkat, a ředitelce už vůbec ne. Stejně v té škole dlouho nezůstanu, všichni jsou tu hrozní, říkala si Andrea cestou domů. Tedy, domů…

Osamělé dětství 
V dětském domově byla sice od nějakých tří let, ale moc doma se tam necítila. I když se jí ve škole zrovna nikdo neposmíval, většinou se s kamarádkami neměla o čem bavit. Když si vyprávěly o tom, kde s rodiči byly v létě nebo o Vánocích, vůbec se jí nechtělo vysvětlovat, s kterými tetami ty Vánoce trávila. Nejsem ničí, na to myslela pořád se stejnou intenzitou jak v pěti letech, tak ve čtrnácti…než se stalo něco, co Andrejce změnilo život.

Vychovatelka Karolína, s kterou si Andrea rozuměla úplně nejvíc, dobře věděla, že všechny ty dvojky z chování jsou zbytečné, jen na rozdíl od paní ředitelky mohla udělat něco, aby jim zabránila. S manželem, kterému o Andrejce často vyprávěla, se o tom nemuseli dlouho radit, a když se i druhá dcera odstěhovala skoro na opačný konec republiky, zeptala se Andrejky, jestli by nechtěla mít svoje „doma“ u nich. Bylo to poprvé, co se Andrea ten rok nerozbrečela vzteky nebo bolestí, ale štěstím.

Konečně někdo blízký 
Naše sociální pracovnice Ivana, která pěstouny doprovází a podporuje, se na poslední schůzce Andy zeptala, co je pro ni ta největší změna. Možná vlastní pokoj? Nebo to, že se nemusí řídit řádem a rytmem instituce? „Že jsem něčí. Nemusím hlídat rozpis směn, kdy tam bude ta sympatičtější teta a ne ta nudná. Je tady každý večer a je tady jenom pro mě. Někdy udělám schválně nějakou hloupost, ale pak si vzpomenu, že aby mě někdo poslouchal, stačí se zvednout a jít do kuchyně nebo do obýváku. Taky budu jednou taková máma: budu pro někoho jen ta jedna.