Jako v kleci
Kdyby mě tak někdo pustil z té klece ven, přeje si třináctiletá Ema každý den: ráno, když jde s odporem do školy, i odpoledne, kdy se vrací domů. Jenže v žádné kleci není, mříže jsou jen v její hlavě – a její mámu to trápí. Emčině mamince jsme pomáhali při řešení problémů, kterým samoživitelky jako zranitelná skupina často čelí. Nakonec se ale rozhovor od praktických věcí vždycky stočil na Emu. „Maminka byla z nefungujícího vztahu s dcerou zoufalá. Nejen že Ema téměř nemluvila s ní, ale komunikace jí nešla vůbec s nikým, včetně vrstevníků“ vypráví sociální pracovník Radek.
Jak začít
Na příští návštěvě rodiny proto Radek s Emou neřešil problémy, které spolu běžně rozebírali, jako byly konflikty s mámou kvůli škole nebo pozdní návraty domů. Místo toho se Emy zeptal, co ji nejvíc zajímá a baví. Ukázalo se, že se ráda a vzorně stará o několik domácích mazlíčků: agamu, rybičky a kočku. Mluvila na ně způsobem, jakým se svým lidským okolím komunikovat nedokázala. Trýznivé zážitky z nejranějšího dětství, poznamenaného komplikovaným rozvodem a domácím násilím ze strany otce, ji naučily lidem nedůvěřovat. Když ji ale Radek viděl pečovat o zvířata, svitla mu naděje. „Mám taky ráda děti, ty úplně malé, co nedokážou ubližovat,“ svěřila se na jedné z dalších schůzek Radkovi. Probrali spolu myšlenku jít studovat pedagogiku a Radek dostal další nápad. Ema s pomocí maminky, která se už na posledních schůzkách zapojovala do debaty a učila se s dcerou mluvit bez výčitek, připravila pro děti z dalších spolupracujících rodin, často podobně zraněné, úžasnou prezentaci o morčatech.
Cesty k sobě vedou přes hru
„Děkujeme za stavebnici,“ stálo v SMS zprávě, kterou Radek od Emčiny maminky dostal po poslední schůzce, kdy Emě předal darované lego. „Ema si lego přála od malička, ale nikdy jsem na něj neušetřila. Stavíme si spolu, bavíme se a je to moc fajn. Moc děkujeme za všechno.“ Tak se otvírají klece, které nejsou vidět.
Blog
