Děti potřebují hlavně lásku

Jindra Šalátová je psycholožka a psychoterapeutka, která se své práci se zaměřuje na pomoc dětem, dospělým i celým rodinám v náročných životních situacích. Kromě toho působí už deset let jako ředitelka SOS dětských vesniček, nejstarší české neziskové organizace pomáhající ohroženým dětem. Z této pozice pomáhá nejen přímo konkrétním dětem, ale také se zasazuje o systémové změny, které povedou k větší podpoře ohrožených dětí v celém Česku.

Proč jste se rozhodla pracovat zrovna pro SOS dětské vesničky?

O SOS dětských vesničkách jsem věděla už od studií a vždycky to pro mě byla top organizace. Když jsem pak v roce 2011 objevila inzerát na volné místo, neváhala jsem ani minutu a poslala životopis. Lákala mě pomoc pěstounům a celkově jsem vždy souzněla s filozofií SOS dětských vesniček. 

Jakým dětem nejčastěji pomáháte?

Zaměřujeme se děti, které vyrůstají v problematickém prostředí nebo v rodinách, jimž hrozí odebrání dětí z péče. O děti, které ve své rodině zůstat nemohly, se staráme v našem krizovém centru. A už více než půl století pomáháme pěstounským rodinám a dětem, které vyrůstají v náhradní rodinné péči. 

Co pro tyto děti všechno děláte?

Snažíme se, aby všechny děti mohly vyrůstat v láskyplném rodinném prostředí. Ideálně ve vlastní rodině, pokud jim tam nikdo neubližuje. A pokud to možné není, tak alespoň v rodině náhradní. Není podstatné, jestli děti mají vlastní pokoj nebo nejnovější iPhone. Daleko důležitější je, aby vyrůstaly s pocitem, že na nich někomu záleží a má je rád takové, jaké jsou.

Mají děti, kterým pomáháte, něco společného?

Jsou to všechno děti, které měly v začátcích života méně štěstí, než většina jejich vrstevníků. Některé z nich prožily opravdu strašné věci. To, že v prvních měsících nebo letech po narození nepoznaly pocit bezpečí, lásky a bezpodmínečného přijetí, jejich vývoj zásadně ovlivňuje. Okolí je může vnímat jako problémové nebo zlobivé, nevidí ale jejich vnitřní zranění.

Dá se ten nedostatek lásky z prvních let života nějak vynahradit?

Naštěstí ano. Dětská psychika je ale křehká a zraněná dětská duše se léčí o dost déle, než třeba zlomená ruka v sádře. Léčivý je zejména bezpečný, láskyplný vztah s někým dospělým, který se snažíme v rodinách pomáhat budovat. Podporujeme to i dalšími aktivitami pro děti. A kde je potřeba, sjednáváme odbornou terapeutickou pomoc.

S jakými potížemi se nejčastěji potkáváte u náctiletých dětí? Co je nejvíc trápí?

Dospívající děti obecně trápí čím dál častěji psychické potíže, pro děti v našich službách to platí dvojnásob. Dospělí mají někdy tendence trápení pubertálních dětí zlehčovat, my je ale bereme vážně a snažíme se jim účinně pomoci.

Měla jste někdy chuť s prací „seknout“ a dělat něco úplně jiného?

Někdy se stane, že se nic nedaří, komunikace s úřady se zadrhne, přidá se únava a stres a pak má člověk všeho dost a chvíli přemýšlí, že by dělal něco úplně jiného. Ale když opadnou silné emoce, vždycky nakonec vím, že tato práce mě naplňuje a má obrovský smysl. 

Vaše práce musí být určitě psychicky náročná, jak sama odpočíváte?

Nejlépe si odpočinu venku, na procházce s mými psy nebo prací na zahradě. Tam myšlenky na práci úplně pouštím z hlavy. Ráda si také přečtu dobrou detektivku.

Blíží se Vánoce, máte nějaké doporučení pro rodiče, jak si s dětmi svátky co nejlépe užít?

Nevadí, pokud nemůžete dětem splnit všechna přání, nemáte perfektně naklizeno a na stole neleží deset druhů cukroví. Užijte si společný čas, zdobte s dětmi stromeček, koukejte s nimi na pohádky, zahrajte si nějakou hru, dejte spolu ptákům zrní do krmítka… To jsou vzpomínky na šťastné dětství, které dětem zůstanou napořád.

Rozhovor vyšel v deníku Metro.