Co se kreslí nad propastí
Co Marek nemohl říct ani doma, ani před tabulí, ani spolužákům, to si kreslil propiskou do obyčejného starého bločku. Postavičky bez úst, stromy bez listí, domy bez dveří: místo barev pustý vesmír v hlavě osmiletého kluka. Když na Marka někdo promluvil, celý se napnul a zároveň schoulil do sebe. Vypadal jako někdo, kdo je přesvědčený, že by bez něj by bylo na světě líp. „Držel tužku, jako by kreslil na kraji propasti,“ popisuje svůj pocit z prvního setkání naše sociální pracovnice Jindra, která má s traumatizovanými dětmi dlouholeté zkušenosti. „Děti mi někdy samy brzy řeknou, co je nejvíc trápí, ale Mareček skoro nemluvil a hlavně to nevypadalo, že by se chtěl někomu svěřovat. Musela jsem si poskládat obrázek z toho, co mi řekla jeho maminka a také paní učitelka: právě škola nás oslovila s tím, že Marek už několikrát ve školním slohu popsal, jak moc by chtěl ‚nebýt‘.“
Měli by mě reklamovat
Když Marka maminka kritizovala, myslela to dobře: „Když mu neřeknu, kdo je v čem lepší, nebude se v ničem zlepšovat! Dělala to i moje máma a nijak mi to neublížilo.” Marek to ale pochopil tak, že je ve všem horší než ostatní. Další díl skládačky přidal Kájův spolužák: „Pořád si něco čmárá. Posledně jsem se na to chtěl podívat, ale on to schoval. Všem se vyhýbá a vypadá, jako by měl strach, že ho každou chvíli někdo praští. Je divnej.“ Co si v takové chvíli myslel Marek? Raději nic, protože na tátovy výprasky a na to, jak tloukl mámu, myslet nechce – jen má opravdu strach, že odněkud přiletí rána: bez důvodu, zničehonic, jako od táty. Paní učitelka vidí, že Marek občas chce ve škole něco říct, ale slova jako by se mu rozpadla ještě před pusou. Ona byla první, kdo řekl Jindře, že násilí, které jako maličký zažíval, vedlo pravděpodobně k tomu, že Marek zadrhává a proto raději nemluví. Tím se obrázek dotvořil.
Jsou i jiné barvy než černá
„Na tom jsem začala stavět, ale pomohlo mi i všechno ostatní. Mluvila jsem s Marečkem tak, aby slova padala vedle něj, ne na něj. Vyprávěla jsem mu o dětech s podobným osudem a kolik lásky a dobroty jsem v nich viděla, i když nemluvily a cítily se jako něco vadného, rozbitého. I v Markovi jsem našla tolik citlivosti, až to bolelo. Pracovala jsem s maminkou na tom, aby pro něj byla oporou, ne kritikem.“ Jindra zařídila návštěvy u dětského psychiatra, s kterým SOS dětské vesničky spolupracují a který mu pomáhal zpracovat zkušenost s násilím, a také doučování, aby se cítil ve škole jistější. Když poprvé viděla jinou než černou barvu v kresbách, co jí Marek ukázal – byla u toho i máma – obě se rozplakaly. Tajně, aby Markův svět byl takový, jaký má být: barevný a bezpečný.
Blog
