Puzzle pro Supermana
Když si rodinu představíme jako puzzle, tak nad tímhle by člověk zaplakal: bylo nejen potrhané, ale také rozházené po různých místech. Ten, kdo by ho skládal, by musel být snad Superman…
Ke čtyřem malým dílkům (sourozencům Julince, Míšovi, Esterce a Markovi) patřily ještě dva větší: rodiče Julek a Libuše. Před časem se museli vystěhovat z bytu v zanedbané lokalitě lázeňského města a ve stanech se s dětmi snažili spíš přežívat. S příchodem zimy zasáhly úřady, které na rodinu upozornila učitelka nejstaršího Marka: viděla ho naposledy na konci září a teď byl začátek listopadu.
Nejdůležitější je rám
„Když tu skládáme s dětmi puzzle, vždycky si nejdřív sestavíme rámeček. Ten jsme naštěstí měli hotový: děti nemusely jít do několika různých institucí, ale díky volnému místu u nás mohly zůstat spolu. To pro ně bylo strašně důležité“, vypráví o těžké skládačce sociální pracovnice Michaela z našeho krizového centra. Zatímco její kolegyně pracovala s rodiči, což obnášelo spoustu oblastí, ve kterých potřebovali podporu, Michaela a pečující teta bojovaly s rozmanitostí a hloubkou traumat dvou kluků a dvou holčiček.
Tříletá Julinka vnímala svět stále skrz svoje rodiče. Bez nich se začala chovat znovu jako miminko: znovu potřebovala plenky, teta ji musela navíc stále chovat, jinak zoufale plakala. Sedmiletý Míša nechtěl chodit do školy: kvůli situaci v rodině cítil stud před vrstevníky a hodně somatizoval. „To znamená, že měl například skutečné bolesti bříška, ty ale souvisely s psychikou. Potřeboval všechno vysvětlovat, a to pořád dokola, ale různými slovy. “
Sílu do zásoby
Jedenáctiletá Esterka měla obrovské problémy s učením, protože její mozek byl v režimu „přežití“: bála se o rodiče i o sourozence a nedokázala se soustředit. Patnáctiletý Marek místo školy chodil pomáhat ke kolotočům, protože se cítil spoluzodpovědný za dostatek jídla v rodině. Ten zase potřeboval ujistit o tom, že může být pořád ještě dítě a že je nejdůležitější dostudovat.
„Zmínila jsem jen ty nejvážnější problémy, každé z dětí potřebovalo spoustu další péče. S Markem to bylo nejtěžší, naučil se nevěřit úřadům, které podle něj vlastně rozdělení rodiny způsobily, a nás mezi ně počítal. Dalo to hodně práce, ale ukázalo se, že je to hodný kluk, který chce svoje sourozence jen chránit,“ s úlevou nám svěřila Michaela. “Rodiče naštěstí dobře spolupracovali a díky našemu doporučení dostali k dispozici sociální bydlení. Není vyhráno, ale děti od nás odcházely o mnoho klidnější, spokojenější, připravené na život ‚venku‘. Když poskládáte puzzle, je to radost…a často oč těžší, tím větší.“
Blog
