Co je vlastně normální?

Kdyby všichni lidé ve vašem okolí měli dvě hlavy nebo tykadla, bylo by to prostě normální. Kdyby všichni vaši blízcí i známí brali drogy, bylo by zas normální tohle. Proč byste si měli myslet něco jiného?

Když se Daniel poprvé nesměle rozhlížel po Radimově kanceláři v nízkoprahovém klubu, bylo mu osm let a to, co pro něj bylo úplně běžné, byla pro spoustu lidí ukázková teorie z příruček o prevenci kriminality. Starší sestry už byly v hledáčku dealerů pervitinu, táta čerstvě spáchal sebevraždu a negramotná maminka spíš živořila, než aby o Daniela bůhvíjak pečovala.

V jiném světě

Sociální pracovník Radim pro Danka byl jako někdo s tykadly a dvěma hlavami. Nekřičel na něj, v řeči se obešel úplně bez vulgarismů. Když se Daniela zeptal, jak se cítí ve škole a na co se těší, Daniel mu vlastně nerozuměl. Za osm let života se ho nikdo na jeho pocity neptal, tak nevěděl, co říct: samozřejmě, že něco cítil, ale vůbec to neuměl převést do slov.

Radima to stálo hodně sil, ale jeho úsilí se zdá se vyplatilo. „Daniel sem pořád chodí: i kvůli němu jsem rád, že jsme rozšířili cílovou skupinu z 18 na 26 let. Okolo šestnácti převzal péči o domácnost, včetně hospodaření s financemi – to jsme spolu probírali opravdu často, sám se mě chodil ptát na spoustu věcí. Studuje už druhý učební obor, aby tady u nás, kde je málo práce, zvýšil šance na získání zaměstnání, ale od sedmnácti k tomu chodí na brigády, aby s mámou vyžili.“

Vymanit se z kruhu

Má přítelkyni z hodně podobného prostředí, která ve své rodině díky němu funguje stejně jako on. Nemají nijak pohodlný život, Radim mu třeba z prostředků na sportovní aktivity koupil boty, aby s klubem mohl jet na florbalový turnaj. „Je to ale neskutečný pocit, když vím, že jako jediný z ulice, ve které bydlí, nemá záznam v rejstříku a má víc než základní vzdělání. To, co je pro nás normální, stálo Daniela veliké úsilí. Ale dokázal to.“