Berme problémy dětí vážně

Psychiatrička Dagmar Stoszková působí na dětském oddělení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích a také v Thomayerově nemocnici, se svojí maminkou provozují soukromou psychiatrickou ambulanci a ještě se věnuje osvětě ohledně duševního zdraví na středních školách. Velmi nás těší, že přes toto vytížení si našla čas i na spolupráci s naší organizací. 

 

V čem vidíte hlavní příčiny zhoršujícího se psychického zdraví dětí a dospívajících? 

Souvisí to s celkovým vývojem celé společnosti: na děti jsou kladeny velké nároky, přitom žijí v hektické a poměrně neklidné době. Enviromentální krize nebo válka nedaleko našich hranic, to všechno citlivější děti velmi stresuje. Možná ještě silnějším faktorem je vliv sociálních sítí – tato generace je první, která s nimi od malička vyrůstá. Sociální sítě přitom křiví pohled na svět, děti na sebe pak mají nereálné požadavky, kterým nedokáží dostát. A do třetice měla neblahý vliv také covidová pandemie, na psychiku dětí a zejména teenagerů mělo dlouhé odloučení od vrstevníků během karantén devastační vliv.

Mění se i druhy potíží, kterými děti nejčastěji trpí? 

Sledujeme exponenciální nárůst všech psychických poruch, napříč spektrem. Například klinicky rozvinutá deprese byla před 20 lety u dětí raritní a bývala téměř vždy založena na vrozených (dědičných) predispozicích. Dnes častěji pozorujeme zcela získané psychické problémy. Jedná se o civilizační chorobu související s novodobým životním stylem. 

Jak předejít tomu, aby dítě skončilo v péči psychiatra? 

Psychické onemocnění nevznikne ze dne na den, rozvíjí se postupně řadu měsíců. Je tedy důležité zachytit první příznaky a začít to řešit co nejdříve. Když rodič rozpozná problém hned v počátku a dovede dítě k terapeutovi či psychologovi, často zvládnou problém vyřešit a k nám na psychiatrii se vůbec nemusí dostat. Bohužel často si toho rodiče nevšimnou, jedním z prvních příznaků totiž je, že se děti uzavírají do sebe. A tak se k nám mnohdy dostanou, až když už je opravdu zle. 

Není uzavírání se do sebe běžným projevem puberty? Jak rodič pozná, že musí zpozornět? 

Máte pravdu, v pubertě nastane přirozeně přesmyk v chování dítěte. Rodiče, které doposud dítě bezmezně milovalo a obdivovalo, najednou začnou být dítěti na obtíž a nechce už s nimi trávit tolik času. Pokud je puberťák drzý, odsekává, práská dveřmi, je vzpurný vůči rodiči, to je v pořádku, o takové dítě strach tolik nemáme. Proces vymanění se z rodičovských pout je často bolestivější pro rodiče. Problém nastává ve chvíli, když se dítě uzavírá nejen před rodiči, ale také před vrstevníky a před celým okolním světem. 

Co může rodič udělat, pokud to nastane? 

Je důležité s dětmi komunikovat, přestože to může být složité. Rodiče by se měli snažit mít s dítětem otevřený vztah, zajímat se o něj, a to ne až ve chvíli, kdy je zle, ale pořád. Pokud se dítě svěří s tím, co ho trápí, zpravidla se mu uleví. Rodič by měl brát problémy dítěte vážně, nebagatelizovat je, ptát se ho, jak mu můžu pomoct, požádat o konzultaci školního psychologa, případně najít jiného odborníka.

U jakých dětí už terapie nebo péče psychologa nestačí a musí dojít i na léčbu psychiatrem? 

Jakmile to začne zasahovat do běžného fungování dítěte. Pokud problémy somatizují do formy zásadních potíží se spánkem, bolestí břicha, zvracení, neschopnosti vstát z postele, dítě si ubližuje nebo má sebevražedné myšlenky…  to už je práce pro psychiatra. 

Dá se duševním potížím u dětí předcházet? 

Určitě ano, začala bych životním stylem. Děti potřebují pohyb, čas strávený s vrstevníky, běhat venku, aktivně trávit volný čas, ideálně na čerstvém vzduchu. Potřebují také dostatek spánku. Celodenní sezení u počítače a kontakt jen přes sociální sítě jim neprospívá. A potom je dobré poznat, co jsou mé slabé stránky, a včas se s nimi učit pracovat. Například pokud vím, že trpím na úzkosti, naučím se používat několik technik, které mi s překonáním nástupu úzkosti pomůžou. A také je potřeba dětem opakovat, že když se jim to začne vymykat z rukou, nemají se bát říct si o pomoc.