Sen o bílých útesech

Když se na doverské útesy dívala Magda poprvé, připadalo jí to jako sen. Máma ji opustila krátce po narození, s tátou si v dospívání přestala rozumět, a když ji bývalý spolužák ze základní školy – její první láska – pozval do Anglie, kde si našel po vyučení práci, neváhala ani minutu: sladkých sedmnáct a život byl otevřená, lákavá náruč se spoustou zázraků před přídí lodi.

O rok a půl později se na stejné trase, ale v opačném směru, neubránila slzám. V náruči svírala půlroční Rozárku – někdy jí říkala Rose podle hrdinky velkofilmu Titanik – a vzpomínala na šok, který jí způsobila ta jedna věta z Vojtových úst: na dítě se cítím moc mladý, promiň. A z bytu se odstěhuj, já si našel práci ve Skotsku, ale budu tam bydlet s kamarády.

Pomůže mi někdo?
Když zazvonila v Čechách u tátových dveří, čekalo jí chladné přijetí a další zklamání: jak sis to zařídila, takové to máš, promiň, ale musíš se o sebe postarat sama. Moje přítelkyně taky čeká dítě a všichni se sem nevejdeme. Magdě bylo osmnáct a půl a neměla nic a nikoho.
„Magda byla bez koruny, bez zázemí, odebrání holčičky byla skoro logická věc. Třásla se strachem a obavami, co s ní bude dál, ale v jejím hlase byla nějaká zvláštní síla,“ řekla nám sociální pracovnice Sylva, která se měla pokusit o nemožné: dosáhnout toho, aby mohla Rozárka zůstat s mámou. „Paní Sylvo, potřebuju jen malý pokoj, plenky a jídlo na pár týdnů, já malou uživím, udělám všechno na světě.“ Sylva pomohla zajistit Magdě s Rozárkou to nejnutnější a poskytla jí také psychickou i informační podporu.

Já to nevzdám
„Na procházkách s malou začala Magda sbírat suché rostliny: bylo tehdy extrémně horké léto a všude jich bylo dost. Když mi přinesla ukázat první kytici, poslala jsem ji hned do květinářství, kde pracuje moje kamarádka, která zrovna sháněla někoho na výpomoc. A pak to bylo opravdu jako sen: do měsíce měla pracovitá Magda první zakázku na výzdobu na svatbě, pak další a další. Pronajala si byt, a když po nějaké době její kamarádka z Londýna hledala pomocnici, co by uměla anglicky, Magda neváhala ani chvíli.“

„Minulý měsíc mi přišel od Magdy z Anglie e-⁠mail s fotkou. Paní Sylvo, podívejte, jak Rozárka vyrostla, jestlipak byste ji ještě poznala? Umí anglicky skoro líp než já a strašně se těší na školní uniformu – nastupuje do „prep-school“. Pouštím jí ale české pohádky, aby rozuměla dědovi, kdyby nás chtěl vidět – na Vánoce jsme si volali a myslím, že se na nás docela těší. Já jsem zástupkyně vedoucí a mám taky soukromé zakázky, párty, svatby a tak. Děkuju za všechno, vaše Magda.“