Pomáháme dětem najít pevnou půdu pod nohama

Děti, které nemohly zůstat ve své rodině kvůli zanedbání péče, domácímu násilí, týrání nebo jiné náročné situaci, nacházejí útočiště v našem krizovém centru SOS Sluníčko. V komorním rodinném prostředí jim tu už dvanáctým rokem poskytujeme bezpečí a stabilitu po dobu několika týdnů až měsíců, než soud rozhodne o jejich dalším osudu. O tom, jak přesně taková pomoc vypadá, jsme si povídali s ředitelkou SOS Sluníčka Michaelou Rakovou.

Jakým způsobem se může dítě dostat do krizového centra?

Nejčastěji jsou k nám děti umístěny na základě rozhodnutí soudu, protože pro ně doma není bezpečno. Druhá možnost je smlouva o poskytnutí ochrany a pomoci, kterou uzavřeme se samotným dítětem nebo s jeho rodičem. Děti k nám mohou přijít ve dne v noci. Máme maximální kapacitu osm míst, abychom zachovali rodinné prostředí, ale máme i jedno krizové lůžko pro ty nejakutnější případy.

Co vede rodiče k dobrovolnému uzavření smlouvy o umístění
jejich dítěte?

Nejčastějším důvodem bývá ztráta bydlení či neschopnost poskytnout dítěti odpovídající podmínky. Aby se vyhnuli soudnímu odebrání dítěte, souhlasí raději rodiče s jeho umístěním k nám. Je to pro ně „menší zlo“. Po jeho umístění mohou s dítětem udržovat i nadále kontakt, mohou je navštěvovat, vzít si dítě na víkend, pokud mají kam, kdykoli zavolat a zeptat se, jak se mu daří.

A jak je to v případě samotných dětí?

Pokud se na nás obrátí dítě, zpravidla dospívající, že se doma necítí bezpečně a nechce se tam vrátit, tak si s ním podrobně popovídáme. Pokud shledáme, že jsou jeho důvody k opuštění domova oprávněné, musíme si nechat jeho pobyt schválit od OSPODu (orgán sociálně právní ochrany dětí). Pokud už se nějaké dítě odhodlá k nám přijít, většinou ten důvod bývá vážný a my ho vážně bereme.

Jak vypadá samotný pobyt dítěte?

Děti k nám jsou nejčastěji umístěny na dobu 3 měsíců, často soud pobyt prodlužuje na dvojnásobek, výjimečně i déle. Po příchodu dítě ubytujeme, seznámíme s prostředím, pokud nemá, tak ho vybavíme základními věcmi, jako je pyžamo nebo kartáček na zuby… Necháme ho nejdřív trošku rozkoukat a v následujících dnech ho postupně seznamujeme s tím, jak to u nás funguje, jaká jsou pravidla. Zároveň si s ním povídáme a snažíme se, aby se cítilo v bezpečí a navázalo k nám důvěru.

Umím si představit, že to u traumatizovaných dětí může být někdy docela těžké.

To ano. Povídám si s ním já, naše sociální pracovnice, tety, které se o děti starají, pravidelně k nám dochází psycholožka… Časem si dítě k někomu z nás vypěstuje důvěru, vztah bezpečný a dostatečně blízký pro to, aby si od nás nechalo pomoci.

A jak vypadá každodenní život v SOS Sluníčku?

Snažíme se co nejvíce připodobnit náš režim běžné rodině. Přes den jsou tu s dětmi dvě tety, přes noc jedna. Děti chodí do školy či do školky, pokud je to možné a nepřišly příliš z velké dálky, snažíme se jim školu neměnit. Zapojujeme je také do běžných domácích prací, pomáhají s úklidem, pečou s tetou buchtu nebo píší domácí úkoly… Samozřejmě ty menší si hrají, ty velké tráví čas na telefonu nebo s kamarády venku. Vedle toho dětem zajišťujeme veškerou potřebnou lékařskou i další odbornou péči, jako je logopedie, psycholog či psychiatr.

A co o prázdninách?

Naším cílem je, aby si děti prázdniny užily co nejvíce. Když byla ta velká vedra, chodili jsme na koupaliště. Byli jsme v ZOO v Chomutově, na laser game, na hradě Loket, na zámku v Sokolově, v hornickém muzeu… Některé děti odjely alespoň na týden k rodině. Měli jsme tu arteterapii, chystáme canisterapii, kdy nám přivezou pejsky, to má vždy velký úspěch. Domlouvám také návštěvu blízké farmy, buď půjdeme my tam, nebo přijede paní na návštěvu s kozou a poníkem.

Děti zůstávají v SOS Sluníčku jen několik měsíců. Co je hlavním cílem jejich pobytu?

Snažíme se dát dítě do kupy jak po stránce fyzické, tak hlavně té psychické. Opečujeme ho a připravíme na přesun do další péče.

Kam děti nejčastěji odcházejí?

Nejčastěji do ústavní péče - zejména ti starší či sourozenecká skupina, anebo do péče pěstounské. Občas se najde někdo z rodiny, kdo si dítě vezme k sobě. A někdy se podaří rodičům stabilizovat rodinnou situaci natolik, že se děti mohou vrátit domů. Bohužel se ale stává celkem běžně, že za několik měsíců je máme zpátky. Dáváme dětem na rozloučenou fotoknihu, aby měly vzpomínku.