Pěstounka je pro mě máma

V posledních deseti letech doprovází naše organizace stovky pěstounských rodin po celé republice, do roku 2013 ale žily všechny „naše“ pěstouňata přímo v jedné ze tří SOS dětských vesniček. Vždycky nás velmi potěší, když máme možnost dozvědět se, jak se vede dnes dospělým dětem, kterým SOS dětské vesničky zasáhly do života. Proto jsme měli velkou radost, že si s námi povídal Miroslav Mirga (30), který prožil část dětství ve chvalčovské vesničce. 

V kolika letech jste přišel do SOS dětské vesničky ve Chvalčově? 

Přišli jsme tam v roce 1999 společně s mými třemi sourozenci. Nejstarší sestře bylo pět, mně 4, Pepovi 3 a nejmladšímu Gejzovi 2 roky. Do té doby jsme vyrůstali v dětském domově v Olomouci, odtamtud si nás vzala pěstounská maminka Helena Kaplanová a společně jsme se nastěhovali do Chvalčova. 

Zůstali jsme tam asi 6 nebo 7 let, potom jsme se přestěhovali do východních Čech, kde měla maminka kořeny a kde žila babička s dědou. Jak na dětství v SOS vesničce vzpomínáte? 

Jsem rád, že jsme tam prožili část dětství, protože tam s námi vyrůstaly děti, které měly podobný příběh jako my. Bylo to pro mě uklidňující, že v tom nejsme sami. Všichni jsme někde měli biologické rodiče, kteří se o nás nezajímali, a pěstounku, která se nám snažila vytvořit co nejlepší domov, postarat se o nás a vychovat nás. Některé děti toužily po setkání s rodiči a nepodařilo se jim to. My jsme se s vlastní mámou několikrát viděli, ale nedopadlo to moc dobře. 

Vzpomenete si na některé lidi nebo zážitky? 

Vzpomínám rád na pana Balgu, díky kterému jsme všichni vyrůstali v hudbě, za to jsem mu moc vděčný. Pamatuju si na rodiny, které žily v okolních domcích, na tetu Inku a na další. A z výletů se mi vybavuje, že jsme byli na několika zápasech české fotbalové reprezentace, dovedli jsme fotbalisty na hřiště a stáli tam s nimi při úvodním ceremoniálu, to byl zážitek. 

Ve třetí třídě jste se odstěhoval z vesničky pryč, jak se váš život vyvíjel dál? 

Moc se mi do stěhování nechtělo, měl jsem ve Chvalčově kamarády, bylo mi tam dobře. Dnes jsem ale rád, že jsem zažil jak dětství ve vesničce, tak mimo ni, obojí mělo své výhody. S pěstounkou jsme se domluvili, že půjdu na střední školu do Moravské Třebové na obor sociální činnost, že mám dobrý vztah k lidem a velkou trpělivost, tedy by to pro mě mohlo být to pravé. 

A bylo? 

Dlouho jsem věřil, že ano. Po maturitě jsem šel na vyšší odbornou školu Jabok, pak jsem si udělal bakalářský titul ze sociální práce. V oboru jsem ale nevydržel moc dlouho, hodně mě to vyčerpávalo. Nakonec jsem se rozhodl stát učitelem na základní škole, tady jsem spokojený. 

Ještě se stále věnujete hudbě? 

V Praze jsem založil svoji kapelu, ale od té doby, co jsem se odstěhoval na Teplicko, na ni nemám moc času. Snažím se dodělat magisterské studium, hodně pracuju… Tak si teď hraju spíš sám pro sebe. A také vedu školní sbor. 

Jste v kontaktu s pěstounkou a sourozenci? 

Samozřejmě, pěstounka je pro mě máma, ačkoli teď bydlím poměrně daleko, vídáme se, i se sourozenci. Když jsme odrostli, stala se z mamky přechodná pěstounka, její náručí prošlo několik malých dětí. Ta poslední, Vaneska, u nás už zůstala, teď chodí do první třídy a mamka je zase dlouhodobou pěstounkou. Jsme za ni moc rádi. 

Moc děkuji za rozhovor, ať se vám daří!