O smutném káčátku
Když pětiletá Anička přišla do své nové rodiny, téměř nemluvila. Držela se za ruku svého staršího brášky Tomáše a pozorovala svět ustrašenýma očima. Jejich pěstouni věděli, že děti přišly z rodiny, kde se o ně maminka nedokázala postarat kvůli závislosti, ale nevěděli, jak jim pomoct vyrovnat se s tím vším, co zažily.
Na druhou návštěvu si sociální pracovnice Petra přinesla žluté plastové káčátko: „Co kdybychom si s ním pohrály?“ Anička, která do té doby seděla schoulená v rohu, zvedla oči. Společně začaly stavět z krabic malý svět – domeček, jezírko, cestičky. „Víš, tahle kachnička taky kdysi musela opustit své staré hnízdo a hledat nový domov,“ vysvětlila jí Petra. „Můžeme jí pomoct zabalit batůžek na cestu?“
Pojď si hrát
Tomáš nejdřív jen přihlížel, ale když viděl, jak jeho sestřička poprvé po dlouhé době ožívá při vyprávění o tom, co si káčátko vzalo s sebou, přidal se také. „Moje kačenka si vzala fotku maminky,“ řekl tiše. „A taky medvídka, kterého mi dala.“ Během dalších setkání děti společně s Petrou vytvářely příběh svých káčátek. Mluvily o tom, jak se ptáčci cítili, když museli odejít ze starého hnízda, o jejich strachu z nového domova i o tom, že je v pořádku být někdy smutný nebo naštvaný.
Batoh plný vzpomínek
Teď už obě hračky bydlí v domečku z krabic vedle postele a každý večer si s dětmi povídají. „Víš,“ řekla nedávno Anička pěstounce Lence při ukládání do postele, „naše kachničky už nejsou smutné. Občas se dívají do svých batůžků, ale tady mají teď svoje doma.” Petra k tomu dodává: „Metodu My Backpack mám ozkoušenou a přijde mi neskutečně účinná. Je radost vidět, jak tvorba ‚batůžku‘ dětem v nové rodině pomáhá k pocitu bezpečí a jistoty.“
Blog
