Nejlepší rozhodnutí v životě

Paní Hana Dobrá vychovává devítiletou Zdeničku a šestiletého Románka v pěstounské péči. Když o dětech mluví, je  z jejího vyprávění cítit tolik lásky, že by nikdo netipoval, že to nejsou její vlastní potomci. Zdenička s Románkem možná přišli na tenhle svět s troškou smůly, ale život jim to vynahradil  a dnes žijí v milující rodině.

 

Co Vás motivovalo k tomu, stát se pěstounkou?

Několik let jsem pracovala v nízkoprahovém centru, kam chodily děti ze sociálně slabších rodin. Měli jsme tam velkou sourozeneckou skupinu, chodili k nám dlouho, ale pak se dostali do dětského domova. Jedna z těch holčin, tehdy asi třináctiletá, na mě byla hodně navázaná a strašně těžce to odloučení nesla, chyběl jí tam blízký člověk, pomazlení, objetí. Vzít si k sobě pubertální slečnu jsem si tehdy netroufla, ale byl to pro mě impuls podat si žádost na krajský úřad a dát domov nějakému dítěti, aby nemuselo vyrůstat bez lásky  v ústavu.

Jak se k Vašemu rozhodnutí stavěla rodina?

Děti už jsem měla dospělé, dcera Martina tehdy zrovna dovršila 18 let a maximálně mě podpořila, dokonce absolvovala celé vzdělávání pro budoucí pěstouny se mnou. Přesně po roce od chvíle, kdy jsem si podala žádost, mě schválili jako novou pěstounku.

A pak už jste čekala na kouzelný telefon?

Ze začátku mě z kraje trošku strašili, že budu dlouho čekat, že malých dětí je málo. Já se ale nevzdala a nakonec mi nabídli osmiměsíční holčičku. Když nám s Martinou ukázali Zdeničku poprvé na fotce, přišlo nám, jako by patřila do rodiny, byla typově úplně jako moje dcera. Nikdy nezapomenu na první okamžik, kdy jsem ji viděla na živo. Přišli jsme k přechodným pěstounům do obýváku, stál tam pán a v ruce držel holčičku. Viděla jsem ty obrovské oči, jak se na mě podívaly a byla to láska na první pohled. Asi měsíc jsme se postupně sbližovaly a pak jsem si ji přivezla domů.

Doma máte ještě Zdenčina biologického brášku. Chtěla jste rovnou dvě děti?

O tom, že Zdeničky maminka čeká další miminko, jsem se dozvěděla, když byly Zdeničce 3 roky. Maminka pila celé těhotenství, žila na ulici, bylo jasné, že dítě opět odloží. Zastihlo mě to úplně nepřipravenou, proto jsem nejprve možnost vzít si do péče další dítě odmítla. Ale pak mi dcera nasadila brouka do hlavy, že Zdenička vyrůstá jako jedináček a že by sourozenci měli vyrůstat společně. Románek se mezitím po narození dostal k přechodným pěstounům a byl vytipován jako miminko vhodné k adopci. Musela jsem o něj tedy trošku zabojovat, naštěstí se to podařilo. Přestože ho matka rodila  s 1,7 promile alkoholu v krvi, je Románek naštěstí v pořádku, je to šikovný chlapeček.

Šikovná je i Zdenička, jak jsem slyšela.

Zdenička začala tancovat snad dřív, než se naučila chodit. Má pohyb v těle, od malička ji to táhlo k tanci. Ve dvou a půl letech ji přijali jako nejmladší do kroužku mažoretek. V sedmi dostala první sólo a já se bála, jestli ten tlak diváků a poroty ustojí. Ona ale byla ve svém živlu a hned ten první rok se stala mistryní Evropy. Po roce úspěch zopakovala a letos se umístila jako třetí na mistrovství světa, které se konalo v Teplicích.  S triem a se skupinou pak získala další tři medaile – dvě zlaté a jednu stříbrnou. Jsem na ni moc pyšná.

Románek také tančí?

Ano, zatím ho to moc baví, tancuje už druhým rokem. Je opatrnější než Zdenička, ale také moc šikovný, teď se třeba za pár minut naučil jezdit na kole. Trošku se bál, tak jsem ho nechtěla nutit, myslela jsem, že to zkusíme zase příště. Zdenička ho ale chytla za sedlo, roztlačila ho a za chvilku už Románek jezdil sám. Je to skvělá starší ségra.

Tak moc děkuji za rozhovor!

Počkejte, ještě jsem chtěla něco říct… Rozhodnutí stát se pěstounkou bylo to nejlepší v mém životě. Jsem opravdu šťastná za ten dar, mít možnost vychovávat tyhle dvě děti. Když mi před několika lety zemřela náhle sestra, děti mně i celé rodině neskutečně pomohly. Byly takovým světlem, které nám pomohlo tu bolest alespoň částečně překonat.  I když vím, že to možná v pubertě nebude snadné, je to štěstí, že je mám.