V bezpečí až na třetí pokus

Kolikrát se člověk musí spálit, aby přestal sahat na rozpálená kamna? A kolikrát může malé dítě někdo opustit, aby ještě někdy někomu věřilo? Tři bráškové, které jednoho dne přivezli do krizového centra, o takových počtech vědí své. „Snad ještě nikdy jsem neviděla takovou směs nedůvěry a zároveň vděčnosti“, vypráví Milena, teta v SOS krizovém centru, která dostala Deniska, Sebíka a nejmladšího Tadeáška na starost. „Chlapečci byli hodně zanedbaní, všichni na svůj věk hodně špatně mluvili. Tadík měl silný ekzém a Sebík byl spálený na ruce, asi od sporáku. Byli vystrašení, ale zároveň úplně vyhladovělí po jakékoliv pozornosti.“

Strach střídá radost

„Ukázala jsem jim snad všechny hračky, co máme v šuplíku v naší herničce, ale se vším si jen krátce pohráli a jen jsem se otočila, třeba jen abych připravila svačinu, pustili, co měli v ruce, a chytali mě za ruce, za sukni, tříletý Tadeášek i za nohu.“ S Milenou za pár dní úplně rozkvetli. „Vzala jsem je do herny, kde vydrželi skákat, běhat a povykovat dvě hodiny. V kině, kde byli taky úplně poprvé, naopak dvě hodiny seděli a ani nešpitli, jen oči jim svítili do tmy nadšením. Ještě týden pak vydávali mimoní zvuky a strašně se u toho smáli. Jsou to zlatí kluci, nikdy na ně nezapomenu.“ Chvíli se zdálo, že péči mámy, která se střídavými úspěchy a nakonec marně bojovala s drogovou závislostí, převezme otec. Byl kluky dvakrát navštívit a pak jim ještě párkrát volal, ale návštěvy začaly nahrazovat sliby a při úředním jednání vykazoval i on vykazoval známky intoxikace. Babička chlapců poté potvrdila, že i jejich otec se bohužel vrátil k užívání drog.

Nejdůležitější je být spolu

Řešením patové situace bylo nakonec umístění brášků do dětského domova rodinného typu. „Zní to smutně, ale pro kluky to bylo nejlepší možné řešení. Babička, která má v péči už dva jejich sourozence, by stálou péči o tři další rarášky už nezvládla. Bydlí ale jen několik minut chůze od dětského domova a kluci mohou být každý víkend u ní. A zůstali všichni tři pohromadě, to pro ně bylo nejdůležitější. Všechno jsme jim pečlivě a adekvátně věku vysvětlili, odcházeli opečovaní a spokojení, bylo to vidět i v dopise, který nám Denisek napsal. V domově prospívají, jsou to skvělí kluci, věřím, že se v životě neztratí.“