Těsně před koncem světa

Když se sedmiletá Ema rozešla po vyučování se svou kamarádkou, nemířila přímo domů. Kroužila okolo ulice, kde s rodiči a dvěma brášky bydlela, dokud nedohlédla až ke vstupním dveřím. Strachem skoro přestávala dýchat a pořádně se nadechla, teprve když neviděla přede dveřmi vystěhované krabice se všemi jejich věcmi. „Mrzelo mne, že mě Ema slyšela, jak mluvím s jejím tátou o možnosti, že o svůj domov přijdou,“ říká s lítostí sociální pracovnice Jarka, která se snaží Eminým rodičům pomoci v téměř bezvýchodné situaci. „Myslela jsem, že se soustředí na psaní úkolu, ale v jedné místnosti se stejně těžko něco utají.“

Rána osudu

Když Emy maminku hospitalizovali na psychiatrii s laktační psychózou, táta převzal péči o všechny děti i o domácnost, zvládal se postarat i o dvouměsíčního Patrička. Jenže hned další měsíc se projevil výpadek jediného příjmu v rodině, a protože rodina neměla úspory, jejich domácí jim pohrozil výpovědí. Okamžitou. „Kdyby rodina přišla o bydlení, děti půjdou pravděpodobně do ústavní péče. Přijdou o většinu věcí, protože je nemají kde uskladnit. Pak přijdou o jediný příjem, protože se Emičky táta nebude mít kde umýt a vyspat. Znám takových případů spoustu, ale Jiří, Emin táta, se vymyká, je to slušný, pracovitý člověk, dobrý táta… Ztráta dětí by pro něj byla konec světa. Nikdy po nikom nic nechtěl, tak ani neví, na jakou dávku má v takové situaci nárok.“

Zpráva jako žádná jiná

Rychlost byla v tu chvíli nejdůležitější: mimořádná dávka v nouzi se vypočítává na základě čtvrtletních příjmů – to už by bylo pozdě a náprava škod by byla extrémně náročná, ne-li nevratná. SOS dětské vesničky nakonec zprostředkovaly pomoc se zaplacením tří nájmů a Jarka to Jiřímu sdělovala ve chvíli, kdy Ema se strachem vstupovala do dveří. „Když jsem slyšela tátu a tetu Jarku, jak se šťastně smějí, zase jsem skoro přestala dýchat. Tentokrát radostí. Určitě se i máma brzo vrátí a všechno bude jako dřív.“