Dopisy z tábora

Ivana byla na skromné bydlení zvyklá, ale pro Alenku si představovala něco jiného – a pro sebe vlastně taky. Od mámy, která ji neměla ráda, utekla v šestnácti, chvíli bydlela u táty, ale protože jí bral peníze z brigád, byla ráda, když se seznámila s Ondřejem a nastěhovala se k němu. Když se jí narodila Alenka, myslela si, že konečně bude žít jako lidé okolo ní, obyčejně spokojeně. Jenže Alenčin táta se zamiloval do někoho jiného a jednoho dne prostě odešel. Za pár týdnů bývalá tchýně vyhodila z bytu pryč i Ivanu s miminkem. Ivana si našla práci a levný pronájem ve sklepním bytě, když se ale zálohy na energie i ve dvoupokojovém bytě vyšplhaly nad Ivaninu výplatu – to už Alenka chodila do školky – bylo zle. Kamarádka jí pomohla přestěhovat věci do své chatky v zahradní kolonii, ale varovala ji: ta malá kamínka to nevytopí, do října si musíš něco najít.

Jako na táboře, ale ne úplně

„Představuj si, že jsi na táboře“, říkala Ivana Alence, když se jí Alenka ptala, proč bydlí v chatičce. „Co kdybychom napsali dopis babičce?“. „Tak jo, mami, budu ti diktovat. Milá babi, mám se dobře, jak se máš ty? Každý večer čekám, jestli uvidím vylézt krtka, ale vždycky vyleze, až když usnu. Těším se do školy, ale ještě nemám aktovku.“ Další dopis byl smutnější. „Ahoj babi, krtka jsem neviděla, pořád prší, asi mu nateče do pelíšku.“ Když začalo sněžit a Ivana Alenku odvedla do krizového centra SOS Sluníčko, prosila sociální pracovnici, aby s ní dál hrála hru na dopisy z tábora. „Alenko, tahle teta ti pomůže babičce napsat. A já brzy přijdu na návštěvu.“ A Alenka psala: „Ahoj babi, mám se dobře. Je mi teplo a včera jsme s tetou pekli dobrou buchtu. Tady na zahradě je taky krtek, zeptám se, jestli mu můžu kousek donést. Večer brečím za mámou.“

Milá babi!

Sociální pracovnice Petra, která zatím Ivaně pomáhala vyřešit krajní situaci, zjistila, že Ivana nikdy nežádala o sociální dávky. „Je to hrozně složité, jednou jsem to zkusila, ale nerozuměla jsem formuláři a na úřadě na mě křičeli, radši jsem tam už nešla.“ Petra ji na úřad doprovodila, pomohla jí sehnat všechny potřebné dokumenty a se štěstím i sociální byt. První, co Ivana v útulné garsonce udělala, bylo psaní dopisu z Alenčina “tábora”. „Milá babi, už jsme zase s mámou spolu. Po tetách se mi stýská, ale dostala jsem od nich aktovku a penál. Zítra jdu do školy! Příště už ti napíšu sama!“