Děvčátko v divoké řece

Alena se často budí z té samé noční můry. Říká v ní Dominice: Nezlob se, nejde to. Opatruj se. A zabouchnou za ní dveře ústavu, kam Dominičku vrátila. Probuzení je úleva, ale zároveň přináší strach, že se to možná stane doopravdy. „Když jsem s Alenou mluvila poprvé, měla roztřesený hlas a kruhy pod očima,“ vypráví Klára, sociální pracovnice, která doprovází pěstouny na jejich náročné cestě. Pětiletá holčička Dominika byla oříšek…nebo spíš megaořech. Zdálo se, že je nešťastná: rozbíjela věci, na dětském hřišti bila děti, mluvila hrubě, křičela. Klára tušila, že to musí mít nějaký důvod, na který když přijdou, mohou se věci pohnout správným směrem.

Zahlcena možnostmi

„Napadlo mne, že problém bude v absenci řádu,“ pokračuje Klára. „Dominička byla v ústavní péči od miminka, neznala nic jiného než řád: jídla v přesně určený čas, procházky každé odpoledne, usínání přesně v osm. Teď poprvé se jí někdo ptal, jestli chce chleba s marmeládou nebo palačinky, sukni nebo kalhoty nebo co by chtěla v sobotu dělat. Vysvětlila jsem Aleně, že to, co je pro ni normální, je pro Dominiku jako pád do divoké řeky, a že všechno to zlobení je jen snaha udržet se nad hladinou. Zkusily jsme jí tedy vyjít vstříc. Spontánní Alena se třeba kvůli Dominičce naučila psát jídelníček na celý týden a dodržovat domluvený program. „Nebylo to lehké, byla jsem třeba zvyklá na neohlášené návštěvy, ale kvůli Dominice jsem je pozvala na jindy, abych ji na to mohla připravit.“

Povolit uzdu

Po půl roce viděla Klára jinou Alenu, odpočatou, šťastnou. „Když jsme s Dominikou poprvé uvařily něco jiného, než co jsme předtím napsaly na jídelníček, obě jsme snad po letech klidně spaly. To, že byla schopná „porušit řád“ u ní paradoxně znamenalo, že se cítí v bezpečí, a pro mne, že jdeme správným směrem. Díky pomoci, co jsem od Kláry dostala, jsem mnohem klidnější a přemýšlím dokonce nad přijetím dalšího dítěte,“ uzavírá s úsměvem Alena.