A bude s námi bydlet taky tygr

„Při našich konzultacích s pěstounem Petrem se Vojtíšek vždycky hrnul ke knihovně v herně a za knížkami na nejvyšší poličce vylovil Medvídka Pú: schovával si ho tam, aby mu ho někdo nevzal,“ vypráví terénní sociální pracovnice Jana. Vojtova máma Žaneta otěhotněla v šestnácti a v devatenácti se předávkovala: to není zrovna pohádkový začátek života.

Není to nesmysl?
Žaneta s Vojtou tehdy bydlela u Petra, známého svého táty, který ji znal odmala, a když se dozvěděl, že ji vlastní otec prodává, vzal ji pod svá křídla. Už tehdy Jana rodině pomáhala. „Když se po Žanetině smrti Petr rozhodl, že požádá o svěření Vojty do své péče, bylo to rozhodnutí na hranici smysluplnosti. Petrovi bylo šestapadesát, neměl vlastní děti ani partnerku, a péče o dvouleté dítě – přestože Vojtu znal od narození a často ho hlídal – není vůbec jednoduchá. Byl to ale do té doby Vojtův nejbližší člověk a mělo smysl to alespoň zkusit.“

Jana Petra učila všechno, co normální rodiče zvládají intuitivně nebo s pomocí rodiny či přátel. Hygiena, denní režim, tělesný vývoj, psychické potřeby batolete a pak předškoláka. „Petr začínal skoro z absolutní nuly, ale Vojtíška měl rád a navíc byl snaživý, opravdu stál o pomoc a za podporu byl strašně vděčný. Nakonec to byla jedna z nejradostnějších spoluprací. Někdy podporujeme rodiče, kteří o to vlastně nestojí, myslí si, že dětem nic nechybí, ale opak je pravdou a děti jsou zanedbávané… To Vojta s Petrem úplně kvetl.“

Zázrak, nebo síla vůle? Kdo ví
Teď je Vojtovi šest, je to veselý rošťák, který připomíná svoji nejoblíbenější postavu z Medvídka Pú, hyperaktivního Tygra. Však o něm také často mluví a dokonce si ho plánuje pořídit! „V květnu jsme vzali děti do ZOO. Když jsme se zastavili u výběhu kapybar, které mají u jezírka dřevěný domeček, aby se měly kde schovat, Vojta mě chytil za ruku a povídá: teto Jano, až budu velký, koupím tygra a támhle v tom domečku budeme my tři spolu bydlet, jo? Měla jsem co dělat, abych se dojetím nerozbrečela,“ uzavírá příběh Jana, a dodává ještě pár slov.

„Moje podpora Petra byla intenzivní a trvala několik let, ale z Vojty roste citlivý, šťastný kluk, kterému se podařilo překonat i jednu z nejhorších věcí, které se někomu můžou stát – ztrátu rodiče v tak nízkém věku. Takové příběhy mě nabíjejí a dávají mé práci smysl.”