Kdyby se někdo rozhodl dobýt osmitisícovku a pilně na to trénoval, určitě by chtěl výstup zrealizovat co nejdřív. Stejné pocity prožíval i Pavel Hrdlička, který si ovšem na to svoje první pěstouňátko musel „v základním táboře“ počkat měsíc a půl. S vytouženým telefonátem, který mu oznámil, že se mají s manželkou připravit na přijetí tříleté holčičky, ale přišly i obavy: jak se takhle velké dítě vyrovná s odloučením od mámy, se kterou bylo denně? Znalosti získané na všech těch školeních, které během přípravy pěstouna absolvovali, jim ale dávaly klid a jistotu, že to nějak zvládnou. A když nakonec z předání sešlo, bylo jim to vlastně trochu líto.
Hned další telefonát jim ale všechno vynahradil. Týdenní, jen dvoukilová Maruška zamířila do nové náruče rychle a během jediného dne bylo potřeba obstarat spoustu věcí. Sehnat za koronavirové uzávěry obchodů váhu, monitor dechu nebo oblečení přitom nebylo nic jednoduchého, ale nakonec se i tohle podařilo. „Napsali jsme do místní facebookové skupiny, jestli maminky nemají nějaké oblečení po svých dětech, a nanosily nám toho spoustu, krásné věci, autosedačku, všechno jsme sehnali tady v okolí. Pár věcí jsme samozřejmě i nakoupili, využijeme to i do budoucna pro další děti nebo pro vnoučata,“ popisuje Pavel Hrdlička s úsměvem.
Ten ho neopouští, ani když popisuje první týdny společného soužití, které rozhodně nebyly jednoduché. Maruška totiž kromě nízké váhy trpěla dalšími zdravotními problémy, takže často plakala a pěstounský táta ji tak musel celé hodiny konejšit a utěšovat. Dnes už je všechno o hodně lepší, i když u doktorů jsou pořad častěji, než by si přáli. „Ve srovnání s našimi dětmi Maruška vyžaduje opravdu hodně pozornosti. Chce mě mít pořád u sebe, reaguje na můj hlas, vnímá pořád, kde jsem, a zároveň se strašně rychle učí, dělá velké pokroky. Ta láska a pozornost je pro děti nejdůležitější, umí ji vracet zpátky. Když se na mě třeba ráno Maruška usměje, tak hned zapomenu, kolikrát mě v noci vzbudila,“ shrnuje společně strávené měsíce.
V náhradním rodičovství je možná to nejdůležitější nečekat nic na oplátku. Vlastní děti nás můžou často a hodně zklamat, ale to my jsme je přivedli na svět, jsme za ně tedy v existenciálním smyslu zodpovědní a tak úplně si stěžovat nemůžeme – to ale u těch pěstounských neplatí. Proto je tak důležité vědomí, že jsme udělali prostě správnou věc. O těžších chvílích Pavel Hrdlička přesto mluví spíš mimochodem, věcně a stručně. Když začne popisovat, co dostává zpátky, rozzáří se mu oči a čiší z něj zaujetí a nadšení: o své roli nemluví – stejně jako spousta dalších úžasných náhradních rodičů – jako o závazku nebo zátěži, ale jako o obdarování.
Jméno dítěte bylo z důvodu ochrany soukromí změněno.