Šestičlenná rodina našla nový domov

Do noční můry se Renata se svými pěti dětmi vzbudila krátce před Vánocemi, kdy jí Michal suše oznámil, že se zamiloval do kolegyně a že od nich odchází. Jenže jak vysvětlit dětem, kam táta zmizel a že se kvůli vysokému nájmu, který sama neutáhne, musejí odstěhovat z bytu, kde měly dohromady dva dětské pokojíčky?

Široko daleko nebyl azylový dům, který by měl pro šestičlennou rodinu místo a na městském bytovém odboru, kam přišla Renata prosit o přidělení sociálního bytu, se dozvěděla, že si neměla pořizovat tolik dětí. Žádný div, že terénní sociální pracovnice SOS vesniček Dana, na kterou se nešťastná Renata obrátila, našla při první návštěvě maminku na pokraji zhroucení a jejích pět dětí v slzách.

Dana se dala okamžitě do práce a po mnoha protelefonovaných hodinách se na rodinu usmálo štěstí. Podařilo se jí totiž přesvědčit majitele bytu v sousedním městě, který sám vyrůstal v dětském domově, aby se nad maminkou bez střechy nad hlavou slitoval. Den nato už měla Renata v kapse podepsanou smlouvu, a potom, co se děti rozeběhly po novém domově i naději, že bude líp.

Jen díky Vaší štědrosti můžeme pomáhat těm nejbezbrannějším z nás.

Olda je s dědou a šťastný

Málokdo dostal od života naloženo tolik jako Olda. Krátce po jeho třetích narozeninách spáchala jeho psychicky labilní maminka sebevraždu a výchova synka tak zbyla na tatínka. Ten ale vyrostl v dětském domově, takže se péči o malé dítě neměl kde naučit. Přesto se rozhodl bojovat a nepřipustit, aby Olda dopadl stejně jako on.

Dalo to ale spoustu práce a těžko říct, čí úsilí bylo větší: zda tátovo, nebo terénní sociální pracovnice Petra z SOS dětských vesniček, která začala do dvoučlenné rodiny docházet. Společně během následujících let nastavili správné stravování, přípravu do školy, návraty bez toulání, návštěvy dětského lékaře a desítky dalších věcí. Jenže když bylo Oldovi čtrnáct, táta po krátkém stonání umřel.

V tu dobu už měl už naštěstí díky tátově výchově a Petřině pomoci dost sil na to, aby se od pomyslného dna odrazil i sám. Potřebné zázemí nabídnul dospívajícímu chlapci jeho dědeček, ke kterému se odstěhoval na vesnici. A když ho poprvé nechal řídit traktor, možná si Olda vzpomněl, že poprvé v životě točil volantem, když ho Petra vzala na klín do služebního auta.

Jen díky Vaší štědrosti můžeme pomáhat těm nejbezbrannějším z nás.

Valerie se vrátila do milující rodiny

Loňské Vánoce byly pro Valerii plné zázraků: až ve svých pěti letech totiž poprvé uvidí vánoční stromeček a najde pod ním i několik dárků se svým jménem. Přitom před pár měsíci bylo všechno ještě úplně jinak.

Maminka péči o ni nezvládala tak moc, že bylo nutné zanedbanou Valerii umístit alespoň dočasně jinam. Až u přechodných pěstounů začala zažívat to, co běžně zažívají ostatní děti.  Ale všechno se musela nejdřív naučit: obléknout se, obout si botičky, vyčistit si sama zoubky, nalít si do hrnečku čaj, hrát si! Poprvé ji samotnou někdo pochoval a Valerie za nějakou dobu začala chovat i svou panenku. Až potom začala vracet objetí své pěstounce a zvolna pookřávala.

Díky dobré spolupráci našich terénních pracovníků s příslušným sociálním odborem a vytrvalosti Valčiných prarodičů se v krátké době podařilo vyřídit otcovství Valčina biologického tatínka. Valinka se tak velikou oklikou vrátila do milující rodiny, kde sice chybí máma, ale jinak je to život dítěte, jak má být.

Jen díky Vaší štědrosti můžeme pomáhat těm nejbezbrannějším z nás.