Konečně doma
Rodiče děvčátek se kvůli finanční tísni museli přestěhovat na ubytovnu. Změnu obě děvčátka těžce nesla, ponuré prostředí, neustálé hádky rodičů a maminčin potlačovaný pláč zanechaly v křehkých dětských duších hluboké stopy.
Příběhy dětí
Každý má rád příběhy s dobrým koncem. Díky vaší pomoci můžeme pomáhat dětem a jejich rodinám, nad jejichž osudem už mnozí zlomili hůl. Tady jsou některé z těchto příběhů.
Nový domov na Moravě
V dubnu 2017 se do chvalčovské dětské vesničky přestěhovala z bytu v Mostě pěstounská rodina Filipových. Jedním z důvodů stěhování z Mostu bylo to, že Filipovi chtěli přijmout děti do pěstounské péče. Každý z rodičů má své potomky již zletilé a osamostatněné. Spolu se rozhodli pomoci dalším dětem a mít velkou rodinu. Požádali jsme paní Marii Filipovou o rozhovor.
Sedm statečných
Sedm dětí, sedm sourozenců, které spojuje jeden velký problém. Nezodpovědní rodiče závislí na alkoholu. Když jsme děti do SOS Sluníčka přijímali, bylo nejstaršímu chlapci 17 let a nejmladší holčičce jeden rok. Přitom v evidenci Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) byla rodina téměř od okamžiku narození první holčičky. Všechno tehdy začalo stížnostmi sousedů na neustálý křik a údery ozývající se z bytu, kde rodina žila...
Trochu jiný návrat domů
V sociálně-aktivizační službě SOS Kompas pomáháme ohroženým dětem a jejich rodinám vyřešit problémy, aby mohli zůstat spolu. Co to ale v praxi znamená? Příběh paní Jany a jejích pěti dětí, řešíme od otevření naší kanceláře v Prostějově. Vše, co jsme během spolupráce zažili, se ani nedá popsat, i tak ale následující řádky dobře vypovídají o tom, jak složité to některé děti mají a že i ty nejzamotanější příběhy mohou nakonec skončit dobře.
Vrátí se děti k rodičům...
S rodinou Novákových jsme začali spolupracovat na žádost orgánu sociálně právní ochrany dětí, protože se dostala do těžké sociální i materiální situace Rodiče s pěti dětmi ve věku 6 až 15 let, Alenou, Jitkou, Hankou,Terezkou a Martinem, bydleli v domku se dvěma místnostmi a kuchyní. Oba rodiče holdovali alkoholu, měli dluhy. Matka ani otec se nijak nezajímali o vzdělání dětí. Dětem chyběla i lékařská péče.
Pomáhat lidem bylo mým snem
Dělat práci, která mám smysl, je snem každého z nás. Někdy je k jeho splnění potřeba trochu štěstí, jindy je nutné pevně se rozhodnout, nepovolit a jít si cílevědomě za svým. A když to vyjde, je to pocit k nezaplacení. Svoje o tom ví i šestnáctiletá Nikola z brněnské SOS dětské vesničky.
Malý Péťa už se zase směje...
„Malý Péťa už zase pláče,“ pošeptala mi kolegyně. „Jeho maminka zase nepřišla na slíbenou návštěvu. A to tak dlouho trvalo, než jsme ji sehnali!“ Musím jen smutně přikývnout.
Vysvědčení se blíží
Šla jsem po chodníku domů a myslela jsem jen na jediné. Co té čtyřce řekne táta? Zbije mě páskem nebo hadicí? Matematika mi nikdy nešla, ale od té doby, co od nás máma odešla, to bylo ještě horší....
Netradiční vánoční dárek
První vánoční dárek si Monika a František, pěstouni z karlovarské SOS dětské vesničky, nadělili trochu předčasně. S malým Honzíkem, kterého se vlastní maminka zřekla už v porodnici, se seznamovali už několik týdnů, když za ním jezdili do předpěstounské péče. Natrvalo si ho odvezli domů v polovině prosince.
Dobrovolníkem v SOS Sluní...
Chodím sem každé středeční odpoledne a je to pro mě nejhezčí čas. Za záclonkou v prvním patře už vidím Klárku, jak mě vyhlíží. Vstoupím do bytu a Klárka mi skočí do náruče.“ Budeme si dnes teto skládat z papíru?“ „Já chci udělat vlaštovku“, skáče jí do řeči Pavlík . „Já či laštošku!“ Šišlá jeho bratříček Péťa. Ještě něž se kluci začnou hádat, vyndám na stůl těsto.“ Dnes budeme děti péct perníčky“.
Lukášek nám dělá radost
O tom, že spokojené dětství není samozřejmostí, se bohužel přesvědčil i malý Lukášek, kterého jsme letos v březnu přijali do SOS Sluníčka v Karlových Varech. Jeden a půl roční chlapeček byl při přijetí do SOS Sluníčka nemocný, hladový a po celém tělíčku měl vyrážku. Jeho otec tehdy tvrdil, že si pro synka do dvou týdnů přijde, a že v žádném případě nedopustí, aby o syna přišel.
Tobík už se umí smát
Tobík to neměl ve svém krátkém životě zrovna jednoduché. Do nového přechodného domova, do karlovarského SOS Sluníčka, se dostal, protože v rodině docházelo k násilnostem ze strany otce. Tobík si vzaly do péče tety a sociální pracovnice a začaly se mu okamžitě všestranně věnovat. Potřeboval citlivý individuální přístup a s postupem času začal dělat pokroky.