Příběhy dětí

Komu přeje štěstí? No přece připraveným! Jenže jak se připravit, když je před vámi krok do takové velké neznámé, jako je dospělost – a jste na to úplně sám? Ríša takhle přemýšlel řadu měsíců a nebylo mu vůbec do zpěvu. Odchod z dětského domova se blížil a i když se ho vychovatelé snažili připravit na samostatný život co nejlépe, pořád hrozilo, že se to nepovede. Proto se rozhodl využít služeb domu na půl cesty a udělal dobře.

O tom, že věčné hádky a násilí v rodině nikomu nepřidají, by Filípek a jeho dva sourozenci i přes jejich nízký věk mohli dlouze vyprávět. Takže, když začala Anička ve školce vyprávět, že tatínek maminku doma bije, bylo to vlastně vysvobození a impulz k tomu, aby se dlouho odkládané problémy začaly konečně řešit.

Na některé chvíle ve svém životě by dvanáctiletá Nikola radši zapomněla. Mezi ně určitě patří i její poslední útěk z domova, který ale zároveň jejím rodičům i jí samotné otevřel oči.

Dovedete si představit, co se děje v hlavičkách dětí, když nemůžou být se svou mámou a sourozenci? Člověk o tom možná raději nepřemýšlí. S cizími tetami je hezky, okolo je spousta hraček, nikdo nekřičí a občas je po večeři i nějaká dobrůtka jako bábovka nebo bublanina. Ale jak se teď má máma a bráchové?

Šestnáctiletý Daniel sice žije ve vyloučené lokalitě s všudypřítomnými drogami a kriminalitou, ale na rozdíl od jiných seká dobrotu. Kromě silné vůle mu pomáhá i nízkoprahové centrum SOS Kajuta, kde může dělat to, co ho nejvíc baví.

Svět by byl možná jiný, kdyby na každém bylo vidět jeho trápení. Možná by se pro každého našel někdo, kdo by mu pomohl nebo ho alespoň potěšil. Jenže ve skutečnosti to tak nefunguje, a že se trápí, to nemusí poznat ani maminka u vlastního dítěte.