Příběhy dětí

I to dětství, které prožívají děti v neradostných podmínkách, někdy bývá milosrdné. Dvouletý Tobík pobíhá okolo mámy, bere jí papíry z ruky, brebentí a netuší, že zítra pro něj už máma Katrin nebude mít vůbec žádné jídlo. Ale Katrin to ví, a i když nerada pláče před Tobíkem, dnes už má slzy na krajíčku.

Někdy se osudy tak zamotají, že se tomu jen těžko věří. Naše sociální pracovnice, které doprovázejí pěstounské rodiny, by mohly vyprávět. Jako třeba v případě Sylvy, malého Kubíka a jeho dědečka.

Na život ve vlhkém sklepním bytě už Maruška s Rozárkou skoro úplně zapomněly, stejně jako na alkoholové excesy jejich maminky. Nebýt včasného zásahu sociálních pracovnic SOS dětských vesniček, který pomohl vrátit rodinu do správných kolejí, mohlo být ale všechno úplně jinak.

Z příběhů, které vám vyprávíme, občas až mrazí. Naštěstí mají ale téměř vždy dobrý konec, o který se zaslouží sociální pracovnice, psychologové nebo tety z SOS dětských vesniček. Nejinak tomu bylo i v případě dvou sourozenců Michala a Ondry.

Někdo si staví stan pro zábavu, pro Markétku a její maminku šlo ale o nouzové řešení. Jiné bydlení totiž neměly. Naštěstí se Markétka dostala do pražského SOS Sluníčka. Naše sociální pracovnice se o ni postaraly a pomohly postavit se na vlastní nohy i její mamince.

Vstup do života neměl Kubík zrovna nejjednodušší. Bydlel se závislou maminkou v malém bytě, kde vedle sebe žily tři generace. Dnes se jemu i jeho malé sestřičce daří dobře.