Kdo je tady hrdina
Jaká je vaše nejstarší vzpomínka? A je šťastná, nebo spíš dětsky smutná? Než si Davida a jeho sestru vzala paní Michaela do pěstounské péče, utkvěla mu v paměti jen jedna událost, a to den, kdy si pro něj přijela.
Příběhy dětí
Každý má rád příběhy s dobrým koncem. Díky vaší pomoci můžeme pomáhat dětem a jejich rodinám, nad jejichž osudem už mnozí zlomili hůl. Tady jsou některé z těchto příběhů.
Třetí rukavička
„Tati, tati, já asi ztratil rukavice“, natahuje v předsíni čtyřletý Ríša. „Nebo jsem si je nechal u táty…“ Zdá se, že je tu víc tatínků, než je normální? Ríšovy počty jsou prostě jen trochu jiné: táta Ota je ten, na kterého se každou středu těší, a táta Milan je ten, u kterého bydlí. A tak to prostě bere: proč by to mělo být divné? Ríšovo setkávání s vlastním tátou je jako z učebnice, ale to Ríša taky neřeší: proč by měl? Pořádná dávky smůly a pak pořádná dávky štěstí, i to se někdy stává.
Kotě, co má štěstí
Tohle Dana hned v pondělí ráno snad ani nechtěla slyšet. „Paní Dano, mám já to starosti. Lily včera vypadla z kočárku a Ellu to tak rozrušilo, že ji pak zabalila do deky a tulila tak, že ji málem udusila.“
Kolik šancí máš, tolikrát máš ...
„Ze začátku jsme si na Jirku nemohli stěžovat, ale rychle se chytal horších příkladů a někdy s ním nebylo k vydržení“, začíná své vyprávění sociální pracovník Radim. Rodiče se rozvedli, žil jenom s maminkou a dalšími dvěma sourozenci a vztahy mezi nimi byly hodně napnuté. Ani ve škole to s Jirkou nebylo nejrůžovější, prospěch nebyl nejlepší a od učitelů chodily stížnosti i na nevhodné chování.“
Příběh myšky
Teto sociální, teto sociální, moje Minnie mluví! Poslouchej! A plyšová postavička od Disneyho říká šišlavě Klárčiným hláskem: Včera mě Klárka a teta Andrejka vykoupali v růžové pěně. To byla paráda! Dneska musím uschnout, ale zítra si dám pěnovou koupel zase. Říká se tomu lázně, víš?
Bonsoir, mademoiselle!
Nebo snad Buenos tardes, señorita? Anička se nemůže rozhodnout, co zní líp, a někdy večer si hledá jedno slovo třeba v deseti různých jazycích. Na jazyky je skvělá, což se při cestování hodí – a Anna cestování miluje. Ale to, že si cestovatelské sny bude moct plnit, se při jejím narození zdálo jako veliká utopie.
Pomáhat a (za)chránit
Pánů v modrém oblečení se Karolínka bojí. Dva takoví ji odvezli, když se jí máma tehdy v obchodě úplně ztratila. V takovou chvíli svět okolo úplně zmizí a zůstane jenom úzkost a strach...
Pán labutí
Než mi máma řekla, že to není pěkný někoho strašit, vůbec mě to nenapadlo. Se ségrou jsme křičeli na labutě a když se vyplašily, byla to zábava. Naučil mě to kámoš Denis. „Tobě se přece taky nelíbilo, když na tebe táta křičel,“ řekla mi pak ale máma. „A podívej, támhleta má mláďátko, víš, jak by byla smutná, kdyby se mu něco stalo?“
Konečně z domova?
Maminka umřela Táně dřív, než ji mohla cokoliv naučit a táta dospívající rebelku se zraněnou duší prostě nezvládl. Doma tak pro Táňu donedávna znamenalo „u nás v děcáku“ a i když to bylo pořád lepší než dřív u táty, osmnáctiny s kdovíjakým potěšením nevyhlížela. Pak ale přišla změna.
Reportáž psaná na procházce...
Jak se žije v domě na půl cesty v době karantény z pohledu jeho vedoucí, to už víme z předchozí strany. Jak to ale vnímá Klárka, devatenáctiletá slečna a jedna z klientek, pro které je SOS Kotva jejich domovem? Takhle popsala svoje pocity z nečekaných událostí posledních dní.
Sólo pro dva hlasy, čtyři děti...
Jsme v tom všichni společně: v těžkých dobách se najednou některé rozdíly mezi lidmi stírají. Tisíce rodičů se znovu trápí se školní látkou, se strachem o své blízké, s obavami o práci, o budoucnost. Až budeme na tu dobu, kdy se na jaře zavřely školy, už jen vzpomínat, většina z nás na sebe bude moci být pyšná. A teď si představte, že se staráte o čtyři děti a každé z nich má nějaký problém: dyslexii, dysgrafii, lehkou mozkovou dysfunkci, úzkosti. Jak vypadá takové běžné ráno v jedné z vesničkových pěstounských rodin?
Štěstí ve zlých časech
Dokážete si představit někoho, kdo se letos v březnu a v dubnu cítil i se svou rodinou nejlépe za dlouhé měsíce? A není to někdo, koho těší trápení, strach a obavy, ani vlastní, a už vůbec ne cizí. Renatě je strašně líto lidí, co je ohrožuje pandemie nebo jí dokonce podlehli – oni nebo jejich blízcí. Když ale dává pět pus na dobrou noc a připravuje na ráno pět hrnků a pět talířů na jídelní stůl ve vlastní kuchyni, připadá jí, jako by dokázala čelit i něčemu horšímu, než je koronavirus. Že je nejšťastnější člověk na světě, protože pětiletá Týnka už se nebudí křikem a pláčem. Teď se ze spaní dokonce usmála…