Ještě před půl rokem by tohle nešlo ani náhodou. Lenka a její starší sestra Sofie i s mámou Lucií bydleli už ve čtvrtém azylovém domě a svoje návštěvy mít nesměly.  A stejně skoro žádné kamarádky neměly: Anička byla na Lenku vždycky hodná, ale mluvila s ní, jen když to ostatní spolužačky neviděly. Zase mluvíš s tou sockou? Hlavně Martina byla hodně zlá, Lence se dodnes stáhne žaludek, jen na ní pomyslí.

První krok k samostatnosti

Ani Lucie nechtěla, aby její dcery vyrůstaly po azylových domech a byly tak od mala stigmatizované. Ona sama byla ochotná nouzi a přísný řád sociální služby snášet, když je partner opustil a zůstala s dětmi na všechno sama, ale pro holky si přála něco lepšího. V době, kdy se chýlil ke konci další pobyt a obyčejný nájemní byt sháněla už několik měsíců jako samoživitelka s dluhy marně, nechtělo se jí ani uvěřit nabídce bydlení ve startovacím bytě SOS dětských vesniček. Měla z toho ohromnou radost, ale byla i pyšná i na důvěru, kterou do ní vložili pracovníci pražského Kompasu. Nezklame je, udrží si zaměstnání, zvládne dál splácet dluhy a výrazně si tak zvýší šance na získání klasického nájemního bydlení.

Konečně bydlíme jako ostatní

Malé Lence byt jedna plus jedna připadá také jako zázrak: Anička už se s ní nestydí kamarádit a dokonce jí mamka možná dovolí mít doma malé zvířátko… A kvůli Martině už se trápit nebude, když je tak nafoukaná a povýšená. Lenka si slibuje, že nikdy taková nebude. A už se těší, jakou bude mít máma radost, až přijde zítra z práce a na stole bude hora voňavých palačinek.