Devítiletá Anička ani její o dva roky mladší sestra Terezka to zatím v životě neměly zrovna lehké. První z nich přišla o tatínka krátce po narození a druhá toho svého viděla v životě všehovšudy dvakrát. Když je pak zákeřná nemoc připravila také o maminku, děvčatům se zhroutil celý svět. Kdoví, jak by to všechno dopadlo, nebýt obětavé péče jejich babičky a včasné pomoci sociálních pracovnic prostějovského SOS Kompasu.

„Maminka je už zase v nemocnici, pojď, Aničko, dneska budeš s Terezkou spát u nás,“ babička vzala dívenku za ruku a vedla ji chodbou školy do šaten. Terezka už tam na ně čekala.
„Babi, kdy se maminka vrátí domů?“ chtěla vědět Anička.
Babička pomáhala druhé vnučce s velkou aktovkou na záda. Už v první třídě mají tolik učebnic, pomyslela si. Dnešní děti to nemají jednoduché. Natož ty moje dvě holčičky. Smutně se na ně podívala.
„To nikdo neví, Aničko,“ odpověděla pomalu.

Těžké období

Aniččina a Terezčina maminka zemřela na druhý den ráno. Na jejich babičku a dědečka definitivně přešla veškerá péče o dívenky. Už dříve spolu trávili nějaký čas, ale když se stav jejich maminky začal zhoršovat, byla obě děvčátka u svých prarodičů čím dál tím častěji. Nikdo jiný se postarat nemohl.

Anička svého tatínka ani nestačila poznat, protože zemřel chvíli po jejím narození. Terezčin otec byl toho času ve vězení a svoji dceru viděl jen dvakrát. O nějakém vztahu se nedalo vůbec mluvit a do budoucna se nepočítalo ani s tím, že by si Terezku případně mohl vzít do péče. Rodina potřebovala pomoc. V dubnu 2016 proto v prostějovském SOS Kompasu zazvonil telefon. „Tady oddělení sociálně-právní ochrany dětí Prostějov,“ ozvalo se z dálky. „Máme tu případ, se kterým bychom potřebovali pomoct.“

Cesta z krize

Společně jsme začali rozplétat formální řetězec tak, aby dívky mohly zůstat v péči prarodičů a ti měli finance na jejich zajištění. Bylo potřeba zajistit právní svěření dívek do péče babičky, požádat o sirotčí důchody i o dávky pěstounské péče, nahlásit změnu opatrovníka na příslušných institucích a mnoho dalšího. Přes jisté komplikace se nakonec podařilo zastavit všechny exekuce a rodina začala dostávat nezbytné příjmy.

Holčičky po smrti maminky potřebovaly také intenzivní podporu. Psycholožka jim postupně pomáhala vyrovnat se se ztrátou blízké osoby a zvyknout si na novou situaci. Přes rozdílné povahy si dívky v sobě navzájem našly spojence a nelehkou situaci zvládají velmi dobře. Prarodiče jsou vůči vnučkám velmi obětaví, jsou pro ně vším a snaží se jim poskytnout vše, co potřebují.

Nový začátek

Dnes už je finanční situace v rodině stabilizovaná a babička se učí hospodařit s dávkami určenými na potřeby obou dívek (dlouho je pouze šetřila). Všechno postupuje po krocích, například ve škole, zejména v Terezčině třídě, došlo ke stigmatizaci dívky po maminčině smrti a bylo nutné situaci řešit. Dnes chodí děvčata na školní obědy a začínají se taky poohlížet po kroužcích.

Než se vše v dobré obrátí, bude to ještě nějaký čas trvat. „To nejhorší je ale za námi, díkybohu. A ten běžný kolotoč už nějak zvládáme,“ pronáší s úsměvem babička a povzbudivě se dívá na obě dívky. Všechno je na dobré cestě.