Jen si zkuste představit svět, kde ptáci neumějí létat, voda neví, že má téct dolů, nebo kde motýlí kukla netuší, že přišel její čas a má se z ní stát nádherný motýl. Jen málokdo by v takovém divném světě chtěl žít: proč taky?

A teď si představte, že holčička Valerie jako by z takového světa pocházela. Nebo z něj aspoň přišla, když jsme se s ní setkali v terénní službě poprvé. Maminka péči o ni nezvládala tak moc, že bylo nutné zanedbanou Valerii umístit alespoň dočasně jinam. Babička a děda z tatínkovy strany ji občas vídali a rádi by si ji vzali k sobě, ale protože otec nebyl zapsaný v rodném listě, tato možnost nebyla zatím reálná. Babička, matka maminky, se o Valerii oficiálně postarat mohla, ale brzy se zjistilo, že péče (nebo spíše zanedbávání) je stejná, jakou holčička zažívala od narození.

Poprvé dítětem

Až u přechodných pěstounů začala Valerie zažívat to, co v té lepší verzi světa zažívají všechny děti.  Ale všechno se musela učit: nejen se obléknout, obout si botičky, vyčistit si sama zoubky, nalít si do hrnečku čaj… Valča se musela naučit se i hrát si! Od přechodné pěstounky dostala poprvé do rukou panenku, kočárek, míček. Všechno holčička nejdřív položila na zem a přestala se toho všímat. Teprve postupně – jako voda, která se učí téct z kopce – začala k věcem cítit cit a zacházela s nimi tak, jak se to dělá. Poprvé jí někdo házel míček a ona ho poprvé zkusila hodit zpátky. A znova a znova! Poprvé ji samotnou někdo pochoval a Valerie za nějakou dobu začala chovat i svou panenku. Až potom začala vracet objetí své pěstounce a zvolna pookřávala.

Můj táta

Maminka ani babička se bohužel ani s intenzivní podporou nepřizpůsobily životním rolím, které péče o malého lidského tvora obnáší, a bylo nutné hledat jiné dlouhodobé řešení. Díky dobré spolupráci našich terénních pracovníků s příslušným sociálním odborem a vytrvalosti Valčiných prarodičů se podařilo vyřídit otcovství Valčina biologického otce, s kterým se maminka pro svoji nezralost a celkovou nepřipravenost k mateřství rozešla krátce po jejím narození. Na vlastního tátu si nezvykala snadno, ale o to víc se k němu přimkla, když viděla, že jí ta další úplně cizí osoba nechce ublížit.

Zázračný svět

Valinka se velikou oklikou vrátila do milující rodiny, kde sice chybí máma, ale jinak je to život dítěte, jak má být. A pro Valerii je plný zázraků: až ve svých pěti letech byla poprvé v zoo, na pouti…a poprvé letos uvidí vánoční stromek a najde pod ním i několik dárků se svým jménem. Všechny je ukáže své panence, kterou pak pečlivě uloží pod peřinku a ještě jí k tomu zazpívá nějakou krásnou ukolébavku. To je přece svět, v jakém má cenu žít, no ne?