Že si nedokážete představit devítiletého kluka, pro kterého není konec školního roku důvodem k radosti? Tak tohle je Kája: kvůli agresivnímu tátovi putuje z jednoho azylového domu do druhého, starší bráška už je léta Bůh ví kde a blížící se prázdniny znamenají, že jediného člověka, který na vás nekřičí a kterého zajímá, jak vám je – paní učitelku – dva měsíce neuvidíte.

A jestli si nedokážete představit horší pocit, tak co třeba tohle: soud po dlouhých měsících vydal opatření a přímo ze školy vás najednou odvádí cizí paní s policajty. Nikdo vám nic nevysvětlil a táta tohle přece často říkal: sledují nás a chtějí nás unést! Je vám devět a netušíte, co to je být paranoidní a neléčit se…a že je to právě váš táta. Zkusíte z auta utéct, dohoní vás a pak vás někde vysadí a zamknou dveře. Co bude dál?

Těžko věřit i vlastním očím

V krizovém centru SOS dětských vesniček jsou zvyklí na ledacos, ale Kájovu příběhu by snad ani nevěřili, kdyby se nestali jeho součástí. Skládali ho po střípcích: z informací ze spisů, od terapeutky, která si jednou týdně se všemi dětmi povídá, od paní učitelky, která se jim dovolala druhý den a plakala, když popisovala, jak Káju odváděli ze školy. Z chování Kájova táty, který přijel, bušil do dveří a křičel, že všechny zabije, jestli mu Káju nevrátí. A z  Kájova chování vlastně také, alespoň na začátku.

Při každé nejistotě nebo malé nepohodě začal křičet, rozbíjet věci, útočit: prostě dělal to, co od narození viděl jako malý svědek všech tátových konfliktů. Sociální pracovnice Pavla vypráví, jak ho držela v náruči, aby si neublížil, on na ni zuřivě křičel, aby vypadla, šla „někam“ – a zároveň jí křečovitě svíral ruku, aby doopravdy nikam neodešla, aby ho držela dál.

Učit se to nejpřirozenější na světě

„Kája první dny nesnesl jakýkoliv dotek. Za pár týdnů k nám přišla mladší holčička, která se naopak potřebovala v náruči tety uklidňovat vždycky, kdy to jen trochu šlo. Kája se na to dlouho zaraženě díval a pak se k nám začal neobratně přibližovat i on. On vlastně vůbec nevěděl, jak se mazlit… V devíti letech, chápete to? Nakonec byla na jednom rameni Eliška, na druhém Kája, a nechtěli se tety pustit.“

O tom, jak Kája rozkvétal, by šlo mluvit hodiny. I o tom, jak měl starost o tátu, jak se denně ptal: má táta kde bydlet? Má práci? Zaplatil tu složenku? Ví, že je mi tu dobře? Pavla s ním často mluvila, trpělivě všechno vysvětlovala, poprvé v životě mu někdo citlivě řekl o problémech, které táta má a jež mu prostě brání vytvořit bezpečný domov. Když se ukázalo, že nejlepším řešením bude v Kájově případě – aspoň dočasně – dětský domov, kde se po letech znovu setká s bráchou, byl na to připravený. V autě si sice poplakal, ale po první rozpačité chvíli znovunalezeného brášku objal, zamával Pavle a s veselým „musíme na oběd, ahoj“ zmizel za dveřmi.

Za pár měsíců bude zase červen, Kájovi bude deset… A prázdniny budou konečně to nejkrásnější roční období: tak, jak to má být.