Dokážete si představit někoho, kdo se letos v březnu a v dubnu cítil i se svou rodinou nejlépe za dlouhé měsíce? A není to někdo, koho těší trápení, strach a obavy, ani vlastní, a už vůbec ne cizí. Renatě je strašně líto lidí, co je ohrožuje pandemie nebo jí dokonce podlehli – oni nebo jejich blízcí. Když ale dává pět pus na dobrou noc a připravuje na ráno pět hrnků a pět talířů na jídelní stůl ve vlastní kuchyni, připadá jí, jako by dokázala čelit i něčemu horšímu, než je koronavirus. Že je nejšťastnější člověk na světě, protože pětiletá Týnka už se nebudí křikem a pláčem. Teď se ze spaní dokonce usmála…

Do noční můry se Renata se svými pěti dětmi vzbudila v době, kdy se nemohli dočkat Vánoc: do té doby je milovala i ona, hlavně kvůli dětem a jejich radosti ze svíček na stole, sněhu i malých dárečků, které si vzájemně dávali. Jenže najednou jí Michal oznámil, že se zamiloval do kolegyně a že od nich odchází. Několik dní každé ráno doufala, že se jí to jen zdálo: vždyť bylo všechno v pořádku, měli krásnou rodinu a spoustu pohody, a tolik dětí si přál Michal ještě víc než ona sama. A teď tohle?

Nemáte mít tolik dětí!

Michal byl ochotný platit na výživném jen naprosté minimum, ale byly horší věci. Hlavně jak vysvětlit dětem, kam zmizel táta a proč se musejí odstěhovat z bytu, kde měl každý svou poličku, hračky a dohromady dva dětské pokojíčky. Jenže sama Renata vysoké nájemné neutáhne, kam půjdou? Široko daleko nebyl azylový dům, který by měl pro šestičlennou rodinu místo. Na městském bytovém odboru, kam přišla Renata prosit o přidělení sociálního bytu, si vyslechla, že si za vše může sama. Je to vaše vina, nemáte si pořizovat tolik dětí, když se o ně nedokážete postarat, vyštěkla na ni úřednice, a Renatu na chvíli napadlo, že by bylo snad lepší ani nežít. Ale kdo by se postaral o děti?

Sociální pracovnice SOS vesniček Dana, na kterou se nešťastná Renata obrátila, našla při první návštěvě zoufalou maminku a pět dětí, které vypadaly mezi sbalenými krabicemi vyděšeně a ztraceně. Dana na bytovém odboru také nepochodila a zůstala jak opařená: jak někdo může takhle chladně mluvit o nezodpovědném jednání, které si nezaslouží pomoc, aniž by věděl, že všech pět dětí přišlo na svět plánovaně, do tehdy stabilní, fungující rodiny? Copak mít velkou rodinu je nějaký hřích?

Trnitá cesta k novému domovu

Dana s Renatou našly azylový dům skoro na druhém konci republiky, podmínkou k nastěhování ale bylo potvrzení o bezinfekčnosti. Jenomže Renatina lékařka měla dovolenou a zastupující doktorka odmítla bez karty bezinfekčnost potvrdit… Bylo to teď nebo nikdy, nabídka byla časově omezená, a tak Renata se všemi věcmi a pěti dětmi jela do dalekého azylového domu stejně. Bez papíru od doktorky ji ale odmítli přijmout, ačkoliv je prosila, že hned jak se lékařka vrátí do ordinace, potvrzení dodá… Celá rodina i s kufry tedy zase sedla na vlak a vrátila se zpět. Tu noc je ještě nechala přespat majitelka v původním bytě, déle ale zůstat nemohli. Dana protelefonovala mnoho hodin, než se na ně usmálo štěstí. Majitel bytu v sousedním městě sám vyrůstal v dětském domově, a tak měl pochopení. Nad maminkou bez střechy nad hlavou se na Daninu přímluvu slitoval a s pronajmutím bytu velké rodině souhlasil, dokonce jim pomohl sehnat alespoň nejzákladnější vybavení z bazaru.

Naděje umírá poslední

Když Renata podepisovala smlouvu a přebírala si klíč, úlevou málem omdlela. S Týnkou, která křečovitě svírala svojí panenku, a s jejími sourozenci přešli práh nového bytu a Renata si vzpomněla na dny, kdy si chtěla ze zoufalství ublížit. Nikdy nesmíte přestat doufat, že bude líp, nikdy, řekla nahlas, i když děti už se rozeběhly po novém domově… A to platí i pro nás ostatní, no ne?