Neděle, 2.února: Tady já už nebudu. A když nebudu dneska moct zůstat u Janči ze třídy, přespím třeba pod mostem. A možná se nevrátím, ani až bude máma zpátky z nemocnice. Tohle je nějaké doma? Nevlastní táta se stará jenom o mrňata, i když o ty se stejně musím starat spíš já, když večer není doma ani on. A Janča nikdy nemá ráno modřiny, zato má vždycky svačinu. Já to mám skoro vždycky naopak. Už tu nebudu.

Úterý, 5.února: Já to té blbé učitelce neměla říkat. Prý že mě chápe, ale ve dvanácti venku spát nemůžu. Jak, nemůžu? Přece mě nemůžou nutit bydlet tam, kde nechci. A teď mě vezou do nějakýho pasťáku nebo kam. Stejně jim uteču.

Středa, 6.února: Jmenuje se to tady Sluníčko. Sice se na mě nikdo netvářil nijak špatně a tak dobrou večeři, co jsem tady dostala, už jsem neměla ani nepamatuju, ale zítra se sem ze školy stejně nevrátím. Co bych tady dělala? Ta paní, co mi uvařila to jídlo a pomohla mi ustlat postel, se sice tváří mile, ale až něco provedu, ukáže se, jaká doopravdy je. Tak co bych na to čekala?

Čtvrtek, 7.února: Tak jsem šla ze školy k Janče, naštěstí to jejím rodičům nevadilo. Ale ráno byl průšvih ve škole – učitelka věděla, že jsem se do toho hloupýho Sluníčka nevrátila, a po škole na mě čekala ta ženská, co tam byla, když mě tam přivezli poprvé. Určitě mi nafackuje a půjdu spát bez večeře. Ale já jim zase uteču, a to tak, že mě nenajdou!

Pondělí 11.února: Je to divný, ale nikdo mě tam nezbil. Zase byla dobrá večeře, po večeři dokonce buchta, a když jsem se zeptala, jestli bych jí mohla dostat do školy i ke svačině, prý to není problém. To jsem zvědavá, co problém bude. Až zítra přinesu pětku z té matiky, které vůbec nerozumím, to se teprve ukážou.

Úterý 12.února: Tak zas nic. Tu pětku jsem ukázala skoro pyšně, ať si nemyslí, že jsem nějaký šprt. Ale teta Soňa si se mnou sedla, vysvětlila mi to a skoro to vypadá, že už tomu rozumím. Tak jsem jí předvedla, jak mi nejde ani angličtina, ale když si se mnou zahrála v angličtině země-město, naučila jsem se ty slovíčka na zítra docela dobře. Zítra jdeme na výlet k řece.

Čtvrtek 14.února: Dneska jsem s tetou Soňou dělala večeři a ráno jsem s ní vstala dřív, abych připravila svačiny pro Šimona, Jirku a Péťu, co tu se mnou bydlí. Chválila mě, jak mi to jde… Taky bych to doma dělala, ale tam většinou není z čeho.

Pondělí 18.února: Dostala jsem dvojku z angličtiny. První! Musela jsem Soňu obejmout, jakou jsem měla radost, když jsem jí to ukazovala. A taky mi tady ve Sluníčku slíbili, že mámě pomůžou hospodařit a zkusí s ní obvolat levnější byty, abysme neplatili tak drahý nájem. Já jsem vlastně nakonec ráda, že tu jsem. Myslela jsem, že to tu bude blbý, ale vlastně to bylo za spoustu let to nejlepší, co se mi stalo. Díky, teto Soňo!