Jak se žije v domě na půl cesty v době karantény z pohledu jeho vedoucí, to už víme z předchozí strany. Jak to ale vnímá Klárka, devatenáctiletá slečna a jedna z klientek, pro které je SOS Kotva jejich domovem? Takhle popsala svoje pocity z nečekaných událostí posledních dní.

„Je to pár týdnů zpět, kdy propukla koronavirová pandemie. Od té doby se život nás všech začal měnit k nepoznání. Najednou je tu spousta opatření, nařízení, zákazů a příkazů. Život se zpomalil, města a místa vylidnila. Spousta lidí musí zůstat doma, někdo doma zůstává dobrovolně. Život v domě na půl cesty se také výrazně změnil, musíme dodržovat přísnou hygienu, nosit rukavice a roušky. Je to nepříjemné, ale chráníme tím sebe a své okolí. Těžko se na to nošení rukavic a roušky zvyká, ale co se týče té hygieny a úklidu, tak to pro mě úplně nepříjemné není, jelikož mám ráda čistotu.

Situaci jinak beru vážně a nechápu lidi, kteří to stále berou na lehkou váhu. Je to zásah do životů nás všech a nikomu to určitě není příjemné. Zároveň si myslím, že je to jakési znamení toho, že by někteří měli zpomalit a uvědomit si, co je v životě opravdu důležité. Já osobně jsem si myslela, že mi ta omezení vadit nebudou a že spíše budu ráda, jelikož i před propuknutím toho všeho jsem nikam moc nechodila a raději jsem zůstávala doma. Opak se ale stal pravdou. Teď, když vlastně skoro nikam nemůžu, tak bych najednou ráda šla a dělala věci, které se mi normálně dělat nechtěly, což je zvláštní.

Co by mi tato situace mohla dát, zatím úplně netuším. Po dnešní procházce v přírodě jsem si ale uvědomila, že bych chtěla být více aktivní, jakmile se všechno zase vrátí do normálního stavu.“