Sama dobře vím, že pomáhat druhým, není nic jednoduchého. Se sourozenci jsme rané dětství strávili v dětském domově, protože naše maminka byla příliš mladá a nemohla se o nás postarat. Moc věcí si ale z té doby nepamatuju, protože záhy se o nás všechny začala starat pěstounská maminka. Díky její pomoci jsme chodili do školy s ostatními dětmi z „normálních“ rodin, věnovali jsme se kroužkům, které nás baví a vydržely nám do teď.

Šťastné rozhodnutí

Asi odjakživa jsem měla v sobě cit pro druhé a touhu pomáhat, když můžu. Vybavuju si, že když jsme byli malí a hráli hry, tak jsem nechávala vyhrát sourozence, aby měli radost a já pak z toho měla také velkou radost a pocit štěstí. Po základní škole jsem se měla rozhodnout, co budu chtít dělat, „až budu velká“. Ačkoli mě tohle rozhodování potkalo „až“ v 16 letech, stejně je to brzy určit si svůj směr. Měla jsem sice představu o pomoci druhým, ale dost neurčitou. Nakonec jsem se rozhodla pro střední školu, obor ošetřovatelství a… jsem ŠŤASTNÁ!

Trefa do černého

Ve škole máme spoustu praxe, pomáháme v domově pro seniory, v nemocnici a mě to ohromně baví a jsem ráda, že jsem se takzvaně trefila do černého. Je skvělé pomoci alespoň s maličkostí, udělat něco navíc, třeba dojít nemohoucímu seniorovi pro noviny, aby mu rychleji ubíhal čas. A to „díky“ je pro mě nepopsatelně bohaté. Jsem ve druhém ročníku, stojím na prahu dospělosti a mám pocit, že se můj život ubírá tím správným směrem a hřeje mě myšlenka, že moje práce nebude práce, nýbrž poslání.