Kuba stojí na střepech a přes rozbité okno se dívá, jak před domem zastavuje policie a ještě další auto. Ví, že všichni budou za chvíli u nich doma. Odvedou ho do vězení? Kuba by ten výbuch vzteku strašně rád vzal zpátky, ale to už nejde. Co teď?

Máma a táta mě bijou, špitl to první a jediné, co si za tu krátkou chvíli stihnul vymyslet. Ví, že toho bude litovat, ale teď se mu zdá, že to jediné ho uchrání před vězením. Rozbil přece okno, k tomu dveře, strašně na mámu i sestry křičel… Ale když to bude vypadat, jako že se bránil, že je on ta oběť, přece ho zavřít nemůžou, ne?

Zahnaný do kouta

Jenže Kuba se doopravdy bránil. Bití si sice vymyslel, ale hluboký smutek a osamělost, ty pravé důvody k jeho vzteku, ty určitě ne. Samozřejmě, každý teenager se trochu nebo víc trápí, ale u Kuby se problémy vršily a hlavně neměl žádnou oporu, naději, světlo na konci tunelu. Pandemické bezčasí. Stesk po kamarádech. Monotónnost vyučování jenom online. Tátův strach o práci, máminy starosti s penězi a se sestrami, které školu na dálku nezvládaly.

Jediné, co ho trochu bavilo a kde mohl s někým komunikovat a nebýt tak sám, bylo hraní online her s kamarády: schoulil se do rohu pokoje, který měl se sestrami společný, a bylo mu trochu líp. Když se ale Kubovi rozbila sluchátka, která k tomu potřeboval, cítil se jako někdo, kdo se právě topí v bažině. Mámino „teď na to nemám, buď rozumný“ v něm odpálilo rozbušku frustrace a agrese.

Jak z toho ven?

Jenže teď už to je čtvrtý den, co se to stalo. Sama máma řekla, že ho doma nechce, takový strach jí výbuch Kubova vzteku nahnal a policisté ho na návrh OSPODu odvezli do krizového zařízení. Kuba si tu trochu odpočinul, dokonce se mu tady líbí: nikdo se nehádá, má vlastní pokojíček, pomáhá s vařením dobrých večeří…ale po tátovi a mámě se mu už stýská a navíc tu nemůže zůstat napořád. Ale může vůbec jít zpátky domů, když si ho tam nikdo nevšímá a navíc lhal o tom bití?

Krůček po krůčku

Sociální pracovnice Petra, která si brzo získala jeho důvěru a které se svěřil, pomohla policistům i rodičům pochopit, co Kubu k té lži a k té velké frustraci vedlo. Navrhla setkávání nejprve za přítomnosti terapeutky, která pomohla znovu navázat přerušenou komunikaci a vzájemně se lépe pochopit. Teta ve Sluníčku se zároveň věnovala jeho výuce a domácí přípravě do školy. Po nekonečně dlouhé době dostal jedničku, z které měl takovou radost, že se mu ji skoro nepodařilo utajit, i když se snažil: puberťákovi přece na známkách nezáleží, no ne?

Kuba viditelně pookřál a do rodinné terapie, která následovala, vstupoval už mnohem šťastnější tvor, úplně jiný než to vzteklé zvířátko, stojící mezi střepy se srdíčkem obaleným krustou negace a smutku. Dva měsíce v krizovém zařízení u zkušených pracovníků mu pomohly najít cestu ze střepů ven. Snad nadlouho…a nejlíp napořád.