Byl krásný letní den a šestiletá Markétka* se přestěhovala se svou maminkou pod stan. Na první pohled to vypadlo jako zajímavé prázdninové dobrodružství, na které se maminka s dcerkou vydaly stejně jako mnohé jiné rodiny tábořící u řeky či rybníka, ale ve skutečnosti opak byl pravdou. Jejich život venku pod širým nebem byl nutností – stan se stal jejich jediným domovem, jejich předsíní, obývákem i ložnicí.

Ačkoli má Markétka starostlivou maminku, neměly dostatek peněz na zajištění vlastního bydlení a potýkaly se i s dalšími problémy. S blížícím se podzimem a vlezlým chladným počasím si ale maminka uvědomovala, že tento způsob života není nadále únosný.

NOVÝ ŽIVOT V SOS SLUNÍČKU

Chtěla pro svoji dcerku lepší podmínky, a proto začala hledat pomoc prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který jí doporučil kontaktovat zařízení SOS dětských vesniček pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jednoho chladného listopadového dne pak maminka přivedla Markétku do pražského SOS Sluníčka.

V SOS Sluníčku se Markétce dostalo veškerého materiálního zázemí. Našla zde střechu nad hlavou, hodné tety, které o ni s láskou pečovaly, a nové milé kamarády. Její maminka ji každý den navštěvovala, zatímco se snažila svou situaci vyřešit. Aktivně si hledala zaměstnání a nové ubytování, aby v něm mohla vytvořit prostředí vhodné pro návrat Markétky do své náruče.

OPOŽDĚNÝ VÝVOJ

Vzhledem ke svému věku měla již Markétka navštěvovat základní školu, kam ji ale maminka pro samé starosti nepřihlásila, a tak začala pokulhávat ve vývoji. Bylo vidět, že její slovní zásoba zaostává, a ani v dalších oblastech rozvoje na tom nebyla zrovna nejlépe.

 

Naštěstí v pozorné a láskyplné péči tet v SOS Sluníčku, které jí pravidelně četly pohádky, prohlížely si s ní knihy a hrály si, se jí dostávalo tolik potřebných podnětů, a tak se začala opět rychle rozvíjet. Pro Markétku by bylo nejlepším řešením, kdyby mohla začít navštěvovat základní školu, ale na to už bylo pro tento školní rok pozdě.

Přestože se Markétce v SOS Sluníčku líbilo, měla zde kamarády, se kterými si mohla hrát, a tety, které se o ni staraly a plnily, co jí na očích viděly, měla vždy jediné velké přání a stále častěji se ptala: „Kdy už budu moci spát u maminky?“

VÁNOCE POHROMADĚ

Po krátké bouři vysvitlo sluníčko a v dohledu se začal rýsovat dobrý konec. Mamince pomáhaly s řešením svízelné životní situace sociální pracovnice SOS dětských vesniček. Všichni se snažili, aby Markétka mohla být na Vánoce u maminky v novém domově.

Společným úsilím se nakonec všechno podařilo zařídit, maminka si našla nové zaměstnání i cenově přijatelné bydlení na ubytovně pro matky s dětmi a všichni v pražském SOS Sluníčku jsou dnes právem hrdí a rádi za další šťastný konec, který se stihl uskutečnit ještě před koncem roku.

Vánoce již Markétka prožila u vlastního stromečku a v objetí své vlastní maminky. A dnes už má stejné starosti jako ostatní předškoláci: už aby z ní konečně byla velká slečna a mohla začít chodit do školy!

* Jméno bylo změněno z důvodu ochrany soukromí.