„Tatínek je pryč. Ale to nevadí,“ zašeptala Karolínka a přikryla čtyřletou Johanku, která se ze spánku zavrtěla. Před chvílí uslyšela prásknutí dveří a vzdalující se tátův rozčilený hlas. Maminku slyšela z druhé strany pokoje a podle tichých zvuků a siluety maminčiných třesoucích se ramen poznala, že máma zase pláče. Třeba se táta už nevrátí. To by bylo asi dobře, protože křik a hádky trvaly už příliš dlouho. Však ony si se sestřičkou a maminkou dokáží poradit samy!

Například dneska jim maminka sama přestěhovala postýlku na druhou stranu pokoje, pryč od velké šedivé skvrny na stěně. Prý není zdravé vedle ní spát a maminka říkala, že se možná budou stěhovat z ubytovny úplně pryč. Musí prý však ještě něco vyřídit. Karolínka objala jejich jedinou panenku a také usnula.

Obrat k lepšímu

Paní Klára, maminka obou holčiček, se skutečně snažila neutěšenou situaci vyřešit. Nebylo to jednoduché, nakonec se jí však ve spolupráci s pracovníky pražského SOS Kompasu podařilo získat byt a vyřídit nadační příspěvek na kauci. Rozvod s otcem holčiček nakonec přes velké těžkosti proběhl a paní Klára má stanoveno na holčičky výživné. Situace se konečně začala obracet k lepšímu.

Nový domov

„Maminko, mám ve školce další kamarádku,“ hlásila již ode dveří šatny Johanka. „Hrála si se mnou na písku a Karolínce půjčila svou panenku!“ Chytila maminku za ruku a druhou podala pětileté sestřičce. „Až vyděláš dost penízků v nové práci, tak mi taky takovou koupíš, viď?“ Usmála se spokojeně a všechny tři se pomalým krokem vydaly tam, kde není ani křik, ani nepohoda, ani šedivá skvrna na stěně: domů…