Kája by byl nejradši, kdyby měl kouzelný prsten nebo sluchátko a mohl rodiče při hádkách vypnout. Někdy. Nebo aspoň vypípat, jako se to dělá v rádiu… Nic z toho se pětiletému Kájovi nevyplní a zdá se, že není cesta ven.

Bez pomoci to někdy nejde

Ani podle soudkyně, která s rodiči Káji řešila jejich rozvod, to bez zásahu zvenčí nešlo. Kouzelné sluchátko sice paní soudkyně obstarat nedokáže, ale ví o něčem, co se jmenuje mediace. Z počátku to však i přesto vypadalo beznadějně. Kája se ve školce stranil dětí, odmítal mluvit s paní učitelkou Janičkou, rozbíjel hračky, a když Samíka slyšel mluvit o tom, na jak pěkném výletě s tátou a s mámou o víkendu byl, začal ho vzteky bít. Jenže ono nebylo divu. Kája byl tak hrozně smutný!

Píp. Tři tečky. Ty radši nic neříkej. A ty mi nemáš co přikazovat, ty… píp. A zase píp. To slyšel Kája už několik měsíců a ani na prvním asistovaném setkání, při němž se snažily sociální pracovnice SOS vesniček Alena s Mirkou rodiče dovést k domluvě alespoň na základních věcech, to nevypadalo lépe.

Nejhorší se nakonec neukázaly hádky o peníze nebo velmi špatné vztahy i v rámci širší rodiny, ale uspořádání péče o Káju. Soudem určené dny mamince nevyhovovaly, protože nastoupila do nové práce se směnným provozem, proto Káju dávala hlídat babičce. Ta to dělala ráda, ale tátovi se to nelíbilo. Ten zase často jezdí na služební cesty, a když je doma, chce Káju vídat co nejvíc. Bez dobré vůle a bez pomoci by se spory, které Kájovi tak ubližují, mohly táhnout léta.

Krůček po krůčku

Alena i Mirka mají místo kouzelného sluchátka pouze zkušenosti a velké profesní dovednosti. Nastala tedy opravdu tvrdá práce. Nesoudit, nacházet minimální styčné plochy i jen náznaky porozumění, chválit i nejnepatrnější projevy vstřícnosti. Sami rodiče dostali za úkol vyjádřit, čeho chtějí dosáhnout, a pokusit se svoje cíle navzájem sladit. Shodli se na tom, že musejí zlepšit vzájemnou komunikaci alespoň tak, aby se nehádali před Kájou. I to šlo ztuha, ale s trpělivou podporou se věci začaly měnit k lepšímu.

Kája po dlouhých měsících, možná i letech slyšel tátu o mámě mluvit hezky. Máma před ním zase tátu pochválila, že Káju naučil za tři dny jezdit na kole. Na dalších schůzkách se rodiče připravili na další události: nástup do předškolní třídy, výběr sportovního kroužku a tak dále. Nacvičili si je předem, aby je něco nezaskočilo a nesklouzli do starých kolejí… Že by i bez kouzelného sluchátka byly možné zázraky?