Příběhy dětí

Lucie se dívá na chlapečka, apaticky vmáčknutého na invalidní vozík, a na jeho mámu Simonu s pláčem na krajíčku. Hlavou jí běží včerejší verdikt: „Máte měsíc, pak Ondru umístíme do ústavu.“ Sociální pracovnici Lucii zní taková věta podobně, jako by jí někdo přikázal uběhnout maraton za deset minut: jen vymyslet, jak by šlo danou situaci zlepšit – natož to zrealizovat – trvá běžně půl roku, spíš déle.

Život s autismem je určitě všechno jiné než pohádka – ale jedno má, alespoň pro sedmiletého Míšu, s pohádkami společné: zvířata v něm umějí mluvit! Nevěříte?

Janin příběh je trochu jako z motivační příručky, až máme trochu strach se o něj podělit – mohlo se to vůbec stát? Jako všechny naše příběhy, i tento je od začátku až do konce pravdivý, ale posuďte sami, jestli nepůsobí trošku jako pohádka.

Že si nedokážete představit devítiletého kluka, pro kterého není konec školního roku důvodem k radosti? Tak tohle je Kája: kvůli agresivnímu tátovi putuje z jednoho azylového domu do druhého, starší bráška už je léta Bůh ví kde a blížící se prázdniny znamenají, že jediného člověka, který na vás nekřičí a kterého zajímá, jak vám je – paní učitelku – dva měsíce neuvidíte.

Kuba stojí na střepech a přes rozbité okno se dívá, jak před domem zastavuje policie a ještě další auto. Ví, že všichni budou za chvíli u nich doma. Odvedou ho do vězení? Kuba by ten výbuch vzteku strašně rád vzal zpátky, ale to už nejde. Co teď?

Chvíli to bylo dobrodružství, jaké znal Jenda z filmů o divokém Západu, na které se koukal s dědou. Nespravedlivě obviněný kladný hrdina utíká před rukou zákona a než očistí svoje jméno, musí se schovávat v divočině… Jenže tady utíkalo víc lidí, kladný hrdina nikde a Jenda začínal cítit, že takový film by se mu asi nelíbil.