Příběhy dětí

Chvíli to bylo dobrodružství, jaké znal Jenda z filmů o divokém Západu, na které se koukal s dědou. Nespravedlivě obviněný kladný hrdina utíká před rukou zákona a než očistí svoje jméno, musí se schovávat v divočině… Jenže tady utíkalo víc lidí, kladný hrdina nikde a Jenda začínal cítit, že takový film by se mu asi nelíbil.

Pro malého kluka je táta něco jako Pán Bůh. A když něco dělá bůh, tak to přece nemůže být špatně, no ne? Pepa s tátou jezdí na montáže, někdy i místo školy, nemůže se vynadívat, jak si zapaluje cigarety jednu od druhé a přihýbá si piva i za volantem, a připadá mu, že má nejlepšího tátu na světě.

„Tati, tati, já asi ztratil rukavice“, natahuje v předsíni čtyřletý Ríša. „Nebo jsem si je nechal u táty…“ Zdá se, že je tu víc tatínků, než je normální? Ríšovy počty jsou prostě jen trochu jiné: táta Ota je ten, na kterého se každou středu těší, a táta Milan je ten, u kterého bydlí. A tak to prostě bere: proč by to mělo být divné? Ríšovo setkávání s vlastním tátou je jako z učebnice, ale to Ríša taky neřeší: proč by měl? Pořádná dávky smůly a pak pořádná dávky štěstí, i to se někdy stává. 

„Ze začátku jsme si na Jirku nemohli stěžovat, ale rychle se chytal horších příkladů a někdy s ním nebylo k vydržení“, začíná své vyprávění sociální pracovník Radim. Rodiče se rozvedli, žil jenom s maminkou a dalšími dvěma sourozenci a vztahy mezi nimi byly hodně napnuté. Ani ve škole to s Jirkou nebylo nejrůžovější, prospěch nebyl nejlepší a od učitelů chodily stížnosti i na nevhodné chování.“

Nebo snad Buenos tardes, señorita? Anička se nemůže rozhodnout, co zní líp, a někdy večer si hledá jedno slovo třeba v deseti různých jazycích. Na jazyky je skvělá, což se při cestování hodí – a Anna cestování miluje. Ale to, že si cestovatelské sny bude moct plnit, se při jejím narození zdálo jako veliká utopie.