Příběhy dětí

Jak se žije v domě na půl cesty v době karantény z pohledu jeho vedoucí, to už víme z předchozí strany. Jak to ale vnímá Klárka, devatenáctiletá slečna a jedna z klientek, pro které je SOS Kotva jejich domovem? Takhle popsala svoje pocity z nečekaných událostí posledních dní.

Dokážete si představit někoho, kdo se letos v březnu a v dubnu cítil i se svou rodinou nejlépe za dlouhé měsíce? A není to někdo, koho těší trápení, strach a obavy, ani vlastní, a už vůbec ne cizí. Renatě je strašně líto lidí, co je ohrožuje pandemie nebo jí dokonce podlehli – oni nebo jejich blízcí. Když ale dává pět pus na dobrou noc a připravuje na ráno pět hrnků a pět talířů na jídelní stůl ve vlastní kuchyni, připadá jí, jako by dokázala čelit i něčemu horšímu, než je koronavirus. Že je nejšťastnější člověk na světě, protože pětiletá Týnka už se nebudí křikem a pláčem. Teď se ze spaní dokonce usmála…

Málokdo dostal od života naloženo tak, jako Olda. Postupně mu umřela maminka i tatínek a nebýt obětavé práce našich sociálních pracovnic i jeho dědečka, který se chlapce ujal, kdo ví, jak by to s ním dopadlo. Jestli ale Olda něco opravdu umí, tak nevzdávat žádný boj předem.

Když se děti vrací domů ke svým rodičům, určitě se těší na spoustu věcí. A nejhezčí je, když se kromě oblíbené panenky, plyšáka nebo své postýlky těší i na ty rodiče… Ale na co se tak člověk těší, když odjíždí od svojí vlastní maminky k té náhradní?

Kristýna tomu vůbec nemůže uvěřit. Ve čtrnácti letech je konečně na opravdové dovolené! Sice to není moře, kam jezdí většina jejích spolužáků, ale jako moře to vypadá: až k té velké vodní ploše seběhne, musí si loknout, jestli ta voda přece jen náhodou není slaná! Zatím vzpomíná na to, jak se cítila, když se spolužačky bavily o tom, kam v létě pojedou. A jí se ani neptaly, protože by odpověď byla pořád ta samá: Kam bysme asi mohli jet, když táta nemá práci a máma uklízí?