Pomáhat a (za)chránit
Pánů v modrém oblečení se Karolínka bojí. Dva takoví ji odvezli, když se jí máma tehdy v obchodě úplně ztratila. V takovou chvíli svět okolo úplně zmizí a zůstane jenom úzkost a strach...
Příběhy dětí
Každý má rád příběhy s dobrým koncem. Díky vaší pomoci můžeme pomáhat dětem a jejich rodinám, nad jejichž osudem už mnozí zlomili hůl. Tady jsou některé z těchto příběhů.
Pán labutí
Než mi máma řekla, že to není pěkný někoho strašit, vůbec mě to nenapadlo. Se ségrou jsme křičeli na labutě a když se vyplašily, byla to zábava. Naučil mě to kámoš Denis. „Tobě se přece taky nelíbilo, když na tebe táta křičel,“ řekla mi pak ale máma. „A podívej, támhleta má mláďátko, víš, jak by byla smutná, kdyby se mu něco stalo?“
Konečně z domova?
Maminka umřela Táně dřív, než ji mohla cokoliv naučit a táta dospívající rebelku se zraněnou duší prostě nezvládl. Doma tak pro Táňu donedávna znamenalo „u nás v děcáku“ a i když to bylo pořád lepší než dřív u táty, osmnáctiny s kdovíjakým potěšením nevyhlížela. Pak ale přišla změna.
Reportáž psaná na procházce...
Jak se žije v domě na půl cesty v době karantény z pohledu jeho vedoucí, to už víme z předchozí strany. Jak to ale vnímá Klárka, devatenáctiletá slečna a jedna z klientek, pro které je SOS Kotva jejich domovem? Takhle popsala svoje pocity z nečekaných událostí posledních dní.
Sólo pro dva hlasy, čtyři děti...
Jsme v tom všichni společně: v těžkých dobách se najednou některé rozdíly mezi lidmi stírají. Tisíce rodičů se znovu trápí se školní látkou, se strachem o své blízké, s obavami o práci, o budoucnost. Až budeme na tu dobu, kdy se na jaře zavřely školy, už jen vzpomínat, většina z nás na sebe bude moci být pyšná. A teď si představte, že se staráte o čtyři děti a každé z nich má nějaký problém: dyslexii, dysgrafii, lehkou mozkovou dysfunkci, úzkosti. Jak vypadá takové běžné ráno v jedné z vesničkových pěstounských rodin?
Štěstí ve zlých časech
Dokážete si představit někoho, kdo se letos v březnu a v dubnu cítil i se svou rodinou nejlépe za dlouhé měsíce? A není to někdo, koho těší trápení, strach a obavy, ani vlastní, a už vůbec ne cizí. Renatě je strašně líto lidí, co je ohrožuje pandemie nebo jí dokonce podlehli – oni nebo jejich blízcí. Když ale dává pět pus na dobrou noc a připravuje na ráno pět hrnků a pět talířů na jídelní stůl ve vlastní kuchyni, připadá jí, jako by dokázala čelit i něčemu horšímu, než je koronavirus. Že je nejšťastnější člověk na světě, protože pětiletá Týnka už se nebudí křikem a pláčem. Teď se ze spaní dokonce usmála…
Starejte se o sebe?
Možná se vám to také stalo a možná už víckrát: chtěli jste zasáhnout, protože jste v tu chvíli cítili, že byste měli… Ale pak jste si to raději rozmysleli a ušetřili si nejspíš drsné odmítnutí, možná i nadávky: to vůbec není vaše věc. Starejte se o sebe!
Pozor, Olda jede!
Málokdo dostal od života naloženo tak, jako Olda. Postupně mu umřela maminka i tatínek a nebýt obětavé práce našich sociálních pracovnic i jeho dědečka, který se chlapce ujal, kdo ví, jak by to s ním dopadlo. Jestli ale Olda něco opravdu umí, tak nevzdávat žádný boj předem.
Už tátu s mámou vypněte, ...
Kája by byl nejradši, kdyby měl kouzelný prsten nebo sluchátko a mohl rodiče při hádkách vypnout. Někdy. Nebo aspoň vypípat, jako se to dělá v rádiu… Nic z toho se pětiletému Kájovi nevyplní a zdá se, že není cesta ven.
Adventní věnec pro mámu a pro ...
Když se děti vrací domů ke svým rodičům, určitě se těší na spoustu věcí. A nejhezčí je, když se kromě oblíbené panenky, plyšáka nebo své postýlky těší i na ty rodiče… Ale na co se tak člověk těší, když odjíždí od svojí vlastní maminky k té náhradní?
Kdo pomůže ptáčkovi?
David by podle všech indicií měl být spíš výtržník, kterému je osud ptáčka vypadlého z hnízda úplně fuk. Táta ve vězení a máma sama se třemi dalšími sourozenci, tomu se sociální kapitál, který je podle všech výzkumů zásadní pro pozdější úspěch v životě, úplně říct nedá: spíš je to pořádná smůla. Některá ptáčata jsou ale bojovníci, kteří se smůly neleknou!
Konečně léto jak má být
Kristýna tomu vůbec nemůže uvěřit. Ve čtrnácti letech je konečně na opravdové dovolené! Sice to není moře, kam jezdí většina jejích spolužáků, ale jako moře to vypadá: až k té velké vodní ploše seběhne, musí si loknout, jestli ta voda přece jen náhodou není slaná! Zatím vzpomíná na to, jak se cítila, když se spolužačky bavily o tom, kam v létě pojedou. A jí se ani neptaly, protože by odpověď byla pořád ta samá: Kam bysme asi mohli jet, když táta nemá práci a máma uklízí?