Noční můra v autobuse
Měl to být vysněný výlet za lvy, žirafami a gorilami, místo radosti se ale Karolínka tváří, jako by do autobusu nastoupilo strašidlo, ještě chvíli a začne plakat. Co se jen mohlo stát?
Příběhy dětí
Každý má rád příběhy s dobrým koncem. Díky vaší pomoci můžeme pomáhat dětem a jejich rodinám, nad jejichž osudem už mnozí zlomili hůl. Tady jsou některé z těchto příběhů.
Nic není nemožné
Janin příběh je trochu jako z motivační příručky, až máme trochu strach se o něj podělit – mohlo se to vůbec stát? Jako všechny naše příběhy, i tento je od začátku až do konce pravdivý, ale posuďte sami, jestli nepůsobí trošku jako pohádka.
Co vyprávěla zeď
Kdyby Danielu popisoval psycholog, objevila by se v jeho shrnutí určitě slova deprese, nízké sebevědomí, obtížná socializace. Ale co kdyby uměly mluvit neživé věci – třeba krásně, umělecky pomalovaná zeď, okolo které devatenáctiletá Daniela občas chodí? Jak by ten příběh zněl potom?
To nejkrásnější roční období...
Že si nedokážete představit devítiletého kluka, pro kterého není konec školního roku důvodem k radosti? Tak tohle je Kája: kvůli agresivnímu tátovi putuje z jednoho azylového domu do druhého, starší bráška už je léta Bůh ví kde a blížící se prázdniny znamenají, že jediného člověka, který na vás nekřičí a kterého zajímá, jak vám je – paní učitelku – dva měsíce neuvidíte.
Pavlínka nebude sedět v k...
Když přišla Pavla, maminka roční Pavlínky, do kanceláře poprvé, dívaly se na sociální pracovnici Míšu dva páry dětských očí. Dospívání v ústavní péči někdy způsobí, že se zastavíte někde v pubertě a dál nejdete, na přechod do dospělého života prostě nemáte kapacitu ani moc chuť.
Mezi střepy
Kuba stojí na střepech a přes rozbité okno se dívá, jak před domem zastavuje policie a ještě další auto. Ví, že všichni budou za chvíli u nich doma. Odvedou ho do vězení? Kuba by ten výbuch vzteku strašně rád vzal zpátky, ale to už nejde. Co teď?
Ať mír dál zůstává…...
Beátka je sluníčko. Zabaví se sama, zkoumá svět a většinu času se na něj směje – prostě miminko za odměnu. Adrianka vedle ní vždycky vypadala jako nejnešťastnější stvoření na světě. Hračku po pár vteřinách odhazovala, poplakávala, ale většinou bylo ještě hůř.
Tenkrát pod mostem
Chvíli to bylo dobrodružství, jaké znal Jenda z filmů o divokém Západu, na které se koukal s dědou. Nespravedlivě obviněný kladný hrdina utíká před rukou zákona a než očistí svoje jméno, musí se schovávat v divočině… Jenže tady utíkalo víc lidí, kladný hrdina nikde a Jenda začínal cítit, že takový film by se mu asi nelíbil.
O princezně v černé věži...
Když už to nešlo doma vydržet, představovala si Nikolka vysokou věž a sebe v ní jako princeznu. Jenže na toho, kdo ji tam vězní, se zlobit nemohla: vždyť ho měla nejraději na světě! Kdyby přišel krásný princ a chtěl ji vysvobodit, možná by mu ještě pěkně vyčinila a poslala ho rychle pryč.
Když Pán Bůh za nic nestojí...
Pro malého kluka je táta něco jako Pán Bůh. A když něco dělá bůh, tak to přece nemůže být špatně, no ne? Pepa s tátou jezdí na montáže, někdy i místo školy, nemůže se vynadívat, jak si zapaluje cigarety jednu od druhé a přihýbá si piva i za volantem, a připadá mu, že má nejlepšího tátu na světě.
Kdo je tady hrdina
Jaká je vaše nejstarší vzpomínka? A je šťastná, nebo spíš dětsky smutná? Než si Davida a jeho sestru vzala paní Michaela do pěstounské péče, utkvěla mu v paměti jen jedna událost, a to den, kdy si pro něj přijela.
Třetí rukavička
„Tati, tati, já asi ztratil rukavice“, natahuje v předsíni čtyřletý Ríša. „Nebo jsem si je nechal u táty…“ Zdá se, že je tu víc tatínků, než je normální? Ríšovy počty jsou prostě jen trochu jiné: táta Ota je ten, na kterého se každou středu těší, a táta Milan je ten, u kterého bydlí. A tak to prostě bere: proč by to mělo být divné? Ríšovo setkávání s vlastním tátou je jako z učebnice, ale to Ríša taky neřeší: proč by měl? Pořádná dávky smůly a pak pořádná dávky štěstí, i to se někdy stává.