Příběhy dětí

I když už Vítek, Maruška i malá Valinka dávno spali, Yveta dlouho do noci koukala do stropu a trápily ji jak výčitky, tak obavy z dalšího dne. Nedávno jí bývalá tchýně pohrozila, že ji nahlásí „na sociálku“ a ta jí sebere děti. To bych nepřežila, plakala večer do polštáře Yveta – jenže je pravda, že na ně často křičí, přemožená každodenním stresem. Naštěstí jí kamarádka poradila, kde se jí dostane pomoci.

Ozvalo se energické zabušení a v příští vteřině se v otevřených dveřích ukázal plyšový klokan a po něm sedmiletá Kristýna, která ho pevně držela v náručí. Až za nimi vešel děda Ota, který se Kristýnky ujal, když ji před časem nechala maminka v krizovém centru. Už spolu bydlí půl roku, ale na jejich společném nebi je zatím víc mraků než sluníčka.

Lukáškovi by nevadilo, že nemá sbírku Pokémonů jako Kája ani koloběžku jako Otík, ale že se nemůže venku prostě jen tak proběhnout, z toho je mu do pláče skoro každé ráno. A včera se musousedovic Radim navíc posmíval: Dobrá helma, kosmonaute! Závodníku! Aby ses nepotlouk!

Toníček už zase křičí. Vyhlédnutou hračku, kterou mu pěstounka Věra za pochvalu od paní učitelky ve školce koupila, po pěti minutách rozšlapal a teď chce novou. A Věra si, jako tolikrát za poslední rok předtím, říká: Nezvládnu to. Nemám na to. Tak často mu říkám, že ho mám ráda, a on křičí nebo pláče dál… jako by mi nerozuměl. S někým jiným by Toníčkovi bylo líp.

Katce je čerstvě osmnáct, Matějovi devatenáct, bydlí na ubytovně, žijí z brigád, co si Matěj najde. Oba zdědili po rodičích dluhy, Katka vyrostla v dětském domově a Matěje máma týrala, tak nakonec radši bydlel od patnácti po kamarádech. Že je těhotná, zjistila Katka příliš pozdě. Barunku nechala v porodnici, ani se o ni nezkoušela postarat.

Měl to být vysněný výlet za lvy, žirafami a gorilami, místo radosti se ale Karolínka tváří, jako by do autobusu nastoupilo strašidlo, ještě chvíli a začne plakat. Co se jen mohlo stát?