Příběhy dětí

Když se sedmiletá Ema rozešla po vyučování se svou kamarádkou, nemířila přímo domů. Kroužila okolo ulice, kde s rodiči a dvěma brášky bydlela, dokud nedohlédla až ke vstupním dveřím. Strachem skoro přestávala dýchat a pořádně se nadechla, teprve když neviděla přede dveřmi vystěhované krabice se všemi jejich věcmi.

Alena se často budí z té samé noční můry. Říká v ní Dominice: Nezlob se, nejde to. Opatruj se. A zabouchnou za ní dveře ústavu, kam Dominičku vrátila. Probuzení je úleva, ale zároveň přináší strach, že se to možná stane doopravdy.

Ivana byla na skromné bydlení zvyklá, ale pro Alenku si představovala něco jiného – a pro sebe vlastně taky. Od mámy, která ji neměla ráda, utekla v šestnácti, chvíli bydlela u táty, ale protože jí bral peníze z brigád, byla ráda, když se seznámila s Ondřejem a nastěhovala se k němu. Když se jí narodila Alenka, myslela si, že konečně bude žít jako lidé okolo ní, obyčejně spokojeně.

I když už Vítek, Maruška i malá Valinka dávno spali, Yveta dlouho do noci koukala do stropu a trápily ji jak výčitky, tak obavy z dalšího dne. Nedávno jí bývalá tchýně pohrozila, že ji nahlásí „na sociálku“ a ta jí sebere děti. To bych nepřežila, plakala večer do polštáře Yveta – jenže je pravda, že na ně často křičí, přemožená každodenním stresem. Naštěstí jí kamarádka poradila, kde se jí dostane pomoci.

Ozvalo se energické zabušení a v příští vteřině se v otevřených dveřích ukázal plyšový klokan a po něm sedmiletá Kristýna, která ho pevně držela v náručí. Až za nimi vešel děda Ota, který se Kristýnky ujal, když ji před časem nechala maminka v krizovém centru. Už spolu bydlí půl roku, ale na jejich společném nebi je zatím víc mraků než sluníčka.

Lukáškovi by nevadilo, že nemá sbírku Pokémonů jako Kája ani koloběžku jako Otík, ale že se nemůže venku prostě jen tak proběhnout, z toho je mu do pláče skoro každé ráno. A včera se musousedovic Radim navíc posmíval: Dobrá helma, kosmonaute! Závodníku! Aby ses nepotlouk!