Příběhy dětí

„K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály, na toho, kdo je malinký.“ Spoustu lidí tahle básnička pěkně rozzlobila, ale šestiletý Matýsek má k pochybnostem o ní víc pádných důvodů než kdo jiný. Minimálně tolik, kolik návštěv máma slíbila a pak na ně vůbec nepřišla. Nebo tolik, kolik bylo večerů, kdy Matýsek usínal bez večeře. Nebo tolik, kolik bylo plácnutí přes ruku nebo na zadek, když ani nevěděl, za co dostal. Na úsměvy si naopak vůbec nepamatuje. Spíš je okolo mámy vždycky smutno.

Marek má svoji kapelu, školu, která ho baví, i sen o tom, že v životě bude pomáhat těm, kteří neměli moc štěstí. Přitom, kdyby se měl najít někdo, kdo měl v životě opravdu smůlu, byl to třeba právě on. Zázraky se ale dějí a i z odloženého miminka může díky milující náruči a podpoře lidí okolo nakonec vyrůst empatický a laskavý mladík.

Pokud s námi podporujete ohrožené a znevýhodněné děti delší dobu, možná si vzpomínáte na trápení malého Honzíka. V květnu roku 2016 mu bylo sedm a Mirka, která se ho jako pěstounka po selhání jeho vlastní rodiny ujala, celou druhou třídu se sociálními pracovnicemi v SOS dětské vesničce intenzivně řešila problémy s jeho chováním ve škole. K překvapení všech se zjistilo, že Honzíkovým „znevýhodněním“ je paradoxně nadprůměrná inteligence, kvůli které se v normální škole nudil a vyrušoval.

Je poledne a všichni v SOS Sluníčku vědí, co se bude dít… Jako každý den po poledni Lukášek pláče, křičí, tluče okolo sebe a hází s sebou o zem. Uzlík neštěstí sám neví, co se s ním děje, a ani zkušené tety si s ním v prvních dnech nevěděly rady. Pochopit situaci jim pomohly až Lukáškovy zoufalé pohledy na hodiny a taky konzultace se sociální pracovnicí Pavlou, která si vše spojila s tím, co má Lukášek za sebou…

Tak ahoj, Aničko, a zítra po škole zase půjdeme k nám, jo? A zkusíme upéct palačinky, mamka bude ráda, že je hotová večeře, když se vrací tak pozdě z práce. Měj se, mává desetiletá Lenka na Aničku a spokojeně zavírá dveře od bytu. Skoro jejich vlastního!