Příběhy dětí

„Ze začátku jsme si na Jirku nemohli stěžovat, ale rychle se chytal horších příkladů a někdy s ním nebylo k vydržení“, začíná své vyprávění sociální pracovník Radim. Rodiče se rozvedli, žil jenom s maminkou a dalšími dvěma sourozenci a vztahy mezi nimi byly hodně napnuté. Ani ve škole to s Jirkou nebylo nejrůžovější, prospěch nebyl nejlepší a od učitelů chodily stížnosti i na nevhodné chování.“

Nebo snad Buenos tardes, señorita? Anička se nemůže rozhodnout, co zní líp, a někdy večer si hledá jedno slovo třeba v deseti různých jazycích. Na jazyky je skvělá, což se při cestování hodí – a Anna cestování miluje. Ale to, že si cestovatelské sny bude moct plnit, se při jejím narození zdálo jako veliká utopie.

Než mi máma řekla, že to není pěkný někoho strašit, vůbec mě to nenapadlo. Se ségrou jsme křičeli na labutě a když se vyplašily, byla to zábava. Naučil mě to kámoš Denis. „Tobě se přece taky nelíbilo, když na tebe táta křičel,“ řekla mi pak ale máma. „A podívej, támhleta má mláďátko, víš, jak by byla smutná, kdyby se mu něco stalo?“ 

Jak se žije v domě na půl cesty v době karantény z pohledu jeho vedoucí, to už víme z předchozí strany. Jak to ale vnímá Klárka, devatenáctiletá slečna a jedna z klientek, pro které je SOS Kotva jejich domovem? Takhle popsala svoje pocity z nečekaných událostí posledních dní.

Dokážete si představit někoho, kdo se letos v březnu a v dubnu cítil i se svou rodinou nejlépe za dlouhé měsíce? A není to někdo, koho těší trápení, strach a obavy, ani vlastní, a už vůbec ne cizí. Renatě je strašně líto lidí, co je ohrožuje pandemie nebo jí dokonce podlehli – oni nebo jejich blízcí. Když ale dává pět pus na dobrou noc a připravuje na ráno pět hrnků a pět talířů na jídelní stůl ve vlastní kuchyni, připadá jí, jako by dokázala čelit i něčemu horšímu, než je koronavirus. Že je nejšťastnější člověk na světě, protože pětiletá Týnka už se nebudí křikem a pláčem. Teď se ze spaní dokonce usmála…