Podle aktuálního postoje zástupců vlády by se mohlo zdát, že tematika ústavní péče v tuzemsku a sjednocení pod jeden resort je nová. Opak je však pravdou. Nutnost přijetí razantních změn v nastavení péče o potřebné děti rezonuje českou společností již několik let.

Vláda už v roce 2009 přijala Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti. Následně byla vládou Petra Nečase v roce 2012 přijata Národní strategie ochrany práv dětí, mezi jejíž cíle patří mimo jiné podpora náhradní rodinné péče, kdy je doporučeno rozvíjet pěstounskou péči za účelem zamezení umisťování dětí do ústavů všech typů. Další z cílů Národní strategie, který nalezneme pouze o pár stránek dále, zní také poměrně jasně – sjednocení systému. Legislativní úpravy vedoucí ke sjednocení, za které je dle dokumentu rámcově odpovědné MŠMT, MZ, MPSV a MF, měly být předloženy dokonce v letech 2012 až 2014. Pro větší šanci na úspěšné provedení změn byl spolu s Národní strategií přijat dokonce i akční plán na období 2012 až 2015 s konkrétními úkoly pro jednotlivá ministerstva. Výsledek? Mnoho klíčových úkolů, které předpokládaly spolupráci jednotlivých resortů, nebylo splněno. Návazný akční plán na období 2016–2018 pak vláda dokonce nepřijala vůbec. Přestože návrh dokumentu prošel připomínkovým řízením již na počátku roku 2016, dodnes nebyl vládou projednán a schválen.

I přes nečinnost vlády však v tuzemsku existují jednotlivci, organizace i instituce, které si uvědomují, jaké dopady na životy tisíců dětí má další ignorování situace. Jednou z nich je Výbor pro práva dítěte, který s podporou Výboru proti mučení předložil v prosinci roku 2015 vládě další podnět. Požadavky výborů nebyly pro vládu nové. Mezi ty nejstěžejnější totiž opět patřilo sjednocení služeb pro ohrožené děti a jejich rodiny pod jeden resort, postupné snižování kapacity zařízení pobytové péče a zajištění dostupnosti služeb pro rodiny a děti a jejich udržitelné financování. Přestože Rada vlády pro lidská práva podnět schválila a ministr jej předložil do mezirezortního připomínkového řízení a následně vládě již v březnu 2016, vláda projednání podnětu odložila. Podnět byl znovu předložen vládě v listopadu 2016, kdy ho vláda schválila s tím, že plán, jak budou jednotlivé body splněny, předloží MPSV vládě do konce června 2017.

Jedinci znalému vládních procesů bylo už tehdy jasné jedno – i v případě včasného předložení návrhů je velmi málo reálné, že se změny podaří do konce volebního období uskutečnit. I případným optimistům se pak přitížilo po vypršení lhůty. Plán na změny se totiž dosud nepodařilo vládě předložit. Argument? Plán je stále v připomínkovém řízení a zdržení bylo způsobeno potřebou dalšího projednávání předmětných otázek s dotčenými resorty.

Česká republika tak zahodila zřejmě největší šanci na změnu v oblasti péče o ohrožené děti a ochrany jejich práv. Na klíčových ministerstvech totiž v rozhodujícím období seděli nejen zástupci jedné vládní strany, ale i lidé, kteří mají v oblastech péče o rodinu a lidských práv letité profesní zkušenosti. I přes to prošlo pouze za této vlády kojeneckými ústavy okolo 7000 dětí do tří let. Desítky relevantních výzkumů o negativním vlivu ústavní péče na malé děti, doporučení mezinárodních institucí či množství vyjádření českých odborníků nejsou pro zástupce ministerstev dostatečné pro to, aby se pokusili najít společnou řeč. Dětem přitom běží čas mnohem rychleji, a dobu, kterou teď ztrácí, jim nikdo nevrátí.

Autorkou komentáře je Kateřina Šlesingerová, Regionální ředitelka SOS dětské vesničky