Stanislav Gottfried měl nedávno unikátní možnost strávit jeden běžný pracovní den s naší kolegyní Monikou Pazderovou, vedoucí sociální pracovnicí terénní služby pro ohrožené rodiny SOS Kompas. Navštívil naše kanceláře, charitní bazar i jednu klientskou rodinu. Takové nahlédnutí pod pokličku naší práce se nepodaří jen tak někomu, proto jsme se pana Gottfrieda zeptali, jak to na něj zapůsobilo.

Dalo by se říct, že jste se na jeden den stal „pomocným sociálním pracovníkem“ SOS Kompasu. Jak k tomu došlo?

Tuhle neobvyklou příležitost jsem dostal díky tomu, že pracuji pro společnost Porsche ČR jako netechnický školitel. SOS dětským vesničkám půjčuje naše společnost pět vozů Voklswagen právě pro sociální pracovnice, aby mohly jezdit za svými klienty a pomáhat jim co nejefektivněji. Domluva tedy byla taková, že já Monice ukážu, jak zapůjčené auto ovládat a co všechno umí, a ona mě na oplátku zasvětí do svojí práce. Nakonec se ale ukázalo, že je Monika skvělá řidička a příliš mých rad nepotřebovala.

Jak tedy váš společný den probíhal?

Nejprve jsme strávili nějaký čas v kanceláři, dámy z SOS Kompasu mě seznámily s tím, co ta práce obnáší. Do toho přicházely občas nějaké klientské rodiny, takže jsem hned mohl vidět i názorné ukázky pomoci. Odpoledne jsme potom s Monikou sedli do auta a jeli do přerovského charitního bazaru. Tam jsme nabrali podle připraveného seznamu ty nejběžnější věci, jako jsou hrnce, peřiny, talíře nebo příbory, a vezli jsme je do Kojetína rodině, která je opravdu potřebovala.

Jak na vás návštěva u klientské rodiny doma zapůsobila?

Bylo to pro mě opravdu překvapivé vystoupení z mé sociální bubliny. My prodáváme auta za statisíce, a tady žije rodina, která bydlí v domě, kde na zemi je jen beton, skoro nic nemají… Maminka s pěti dětmi třeba doteď neměla dost velký hrnec, ve kterém by jim mohla uvařit polévku, neměli příbory, jedli pouze lžícemi… Věci, které já považuji za úplně samozřejmé, tady chyběly, ta maminka nemá mnohdy ani na nákup základních potravin. Neumím si představit, jak by to zvládla bez pomoci vašich kolegyň. A nemám tím zdaleka na mysli jen materiální pomoc.

Co dalšího máte na mysli?

Viděl jsem, že sociální pracovnice některé rodiny doslova provázejí životem, úplně jsem žasl, jak komplexní a náročná práce to je, co vše to obnáší. Pro jednu holčičku se třeba dámy z Kompasu snažily zajistit, aby mohla jet na tábor s koňmi. Ten pobyt samotný byl vyjednán zdarma, bylo ale potřeba to dítě na tábor nějak dopravit. Pro nás zcela běžná záležitost, ale pro tuhle rodinu by to bez pomoci byla neřešitelná situace. Pro tu holčičku to přitom bylo něco velikého, bylo vidět, jak je strašně šťastná, že na ten tábor může jet. Obdivuji, že sociální pracovnice SOS vesniček dokáží takovými malými věcmi měnit život těch dětí k lepšímu.

Chtěl byste Monice a jejím kolegyním na závěr něco vzkázat?

Dělají práci, která je velmi, velmi potřebná a přitom opravdu náročná. Viděl jsem, jak moc ty dámy pro některé děti znamenají, chodí si k nim i pro milé slovo, pro pohlazení. Obdivuji jejich sílu, denně řešit problémy druhých, moc si jich za to velmi vážím a jsem rád, že jsme v Porsche ČR mohli alespoň trošku pomoci tím, že jsme jim dali k dispozici ta auta. Kdybych mohl já osobně do budoucna jakkoli pomoci, moc rád to udělám. Přeji jim hodně zdaru a síly.