České právní normy
Ochraně dětí je v právním řádu České republiky věnována velká pozornost. Pod zvláštní ochranou zákona jsou také rodina a rodičovství. V každodenní praxi bohužel často není tato zákonem definovaná ochrana dětí a rodiny odpovědnými orgány a institucemi v plném rozsahu naplňována. Významným zdrojem právní ochrany dětí, rodiny a rodičovství je proto i judikatura soudů různých stupňů, kde nejvýznamnější místo patří Ústavnímu soudu ČR a Nejvyššímu soudu ČR
Obecným právním předpisem, který v právním řádu České republiky upravuje problematiku rodinných vztahů včetně náhradní péče o děti, je zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Speciálním právním předpisem upravujícím oblast sociálně-právní ochrany dětí včetně náhradní péče o děti je pak zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Oblast sociálně-právní ochrany dětí je však kompetenčně rozdělena mezi několik ministerstev, proto také konkrétní podobu ochrany ohrožených dětí včetně jednotlivých forem náhradní péče o děti a mládež upravuje několik dalších speciálních právních předpisů:
- zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů
- v kompetenci Ministerstva zdravotnictví
- pouze velmi obecně uvádí kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 3 let věku jako zařízení náhradní péče o děti
- metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví č. 24039/2005, Činnost kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let věku
- zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
- v kompetenci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
- upravuje činnost diagnostických ústavů, dětských domovů, dětských domovů se školou a výchovných ústavů
- zákon č. 218/2003 Sb., ze dne 25. června 2003 o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů
- v kompetenci Ministerstva spravedlnosti
Významným zdrojem právní jistoty v oblasti ochrany ohrožených dětí je i judikatura soudů různých stupňů, na prvním místě především Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR.
V prosinci 2010 vydal Nejvyšší soud ČR sjednocující stanovisko Cpjn 202/2010 k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu chudoby či nevyhovujících bytových podmínek, ve kterém jednoznačně uvedl, že důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry. Podle stanoviska Nejvyššího soudu je možné odebrat dítě do ústavní péče je možné až v případě, kdy jiná opatření k nápravě nevedla k požadovanému cíli.
Pokud budou soudy rozhodovat o umístění dítěte do ústavní péče, pak je třeba, aby byly doloženy všechny závažné skutečnosti, které rozdělení (roztržení) rodiny odůvodňují. Takovou skutečností nikdy nemůže být sama o sobě jen majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů) projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy. V tomto případě je třeba využít jiných možností, jak zabezpečit dítěti odpovídající bytové či materiální podmínky, jako například součinností orgánů veřejné správy a samosprávy či jiných státních orgánů. Rozdělení rodiny (a nařízení ústavní výchovy takovým opatřením nepochybně je), totiž představuje až nejkrajnější opatření, ke kterému by se mělo sáhnout.
K otázce nařizování náhradní péče o děti a povinnosti soudu zkoumat skutečné důvodu nezájmu rodiče o dítě při rozhodování o osvojení se v roce 2010 vyslovil i Ústavní soud ČR. Ve svém nálezu II.ÚS 485/10 vyjádřil politování, že v podmínkách moderního demokratického právního státu 21. století, uznávajícího principy sociální solidarity a dbajícího zvýšené ochrany rodičovství a rodiny, vyplývající nejen ze základních právních norem České republiky, mezinárodních závazků (viz např. Úmluva o právech dítěte, přijatá dne 20. listopadu 1989 v New Yorku, vyhlášená sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb.), ale především z obecně sdíleného hodnotového rámce společnosti, může být hmotný nedostatek příčinou tak drakonického odloučení rodiče od dítěte, když právě hmotná nouze je, v porovnání s ostatními důvody, ze strany státu problém efektivně řešitelný. Každý člověk, ať nezaviněně či dílem svým přičiněním, se ve svém životě může dostat do situace, kterou není s to sám vyřešit a která mu dočasně zabraňuje řádně pečovat o své dítě. Vedle rodiny a institucí občanské společnosti je to pak především stát, který má v takových případech klíčovou roli a má a musí činit aktivně kroky k znovuobnovení svazku mezi biologickým rodičem a jeho dítětem, nadto v situaci, kdy stěžovatelka od počátku projevovala snahu o řešení své tíživé osobní situace, do které se dostala ne svým zaviněním.