Další často kladené otázky

1. Kdy SOS vesničky vznikly? O jaký typ zařízení se přesně jedná?

Myšlenka SOS dětských vesniček vznikla po 2. světové válce v Rakousku. V důsledku obrovských ztrát na životech a zdraví během válečných let žilo tehdy v Evropě mnoho dětí, které ztratily své rodiče, a osamělých žen, které ztratily své partnery. Cílem SOS dětských vesniček bylo nabídnout těmto ohroženým sociálním skupinám pomoc a životní perspektivu. Děti získaly milující matku, která jim vytvořila nový domov plný lásky a porozumění, ženy získaly možnost najít nový smysl svého života v péči o osamělé děti. První SOS dětská vesnička vznikla na podnět Hermanna Gmeinera v roce 1949 v rakouském Imstu a postupně vznikaly další. Potřeba péče o ohrožené děti, které byly z různých důvodů vytrženy ze své původní rodiny, je bohužel stále aktuální, a proto v průběhu druhé poloviny 20. století vznikaly SOS dětské vesničky i v dalších částech světa. Dnes fungují celkem ve 132 zemích všech pěti kontinentů.

V někdejším Československu se myšlenka SOS dětských vesniček objevila v druhé polovině 60. let v souvislosti s celkovým uvolněním politické situace a s tím související aktivizací občanské společnosti. V roce 1968 vznikl Kruh přátel SOS dětské vesničky a byla zahájena celonárodní sbírka, jejíž výtěžek měl být použit na výstavbu SOS dětských vesniček. V roce 1974 byly ale SOS dětské vesničky nuceně převedeny pod pravomoc státu a činnost občanského sdružení SOS dětských vesniček byla obnovena až po roce 1989.

Z pohledu českých zákonů představují SOS dětské vesničky tzv. zařízení pro výkon pěstounské péče. Děti do své péče získávají matky - pěstounky a SOS dětské vesničky jim zajišťují veškerý potřebný servis – rodinný dům (vždy jen pro jednu rodinu), odbornou psychologickou a pedagogickou pomoc, podporu rodinných asistentek, finanční podporu účasti dětí na různých volnočasových aktivitách (zájmové kroužky, prázdninové tábory, lyžařské kurzy) apod.

2. Jak SOS dětská vesnička vypadá?

Obecně lze říci, že až na skutečné výjimky netvoří SOS dětské vesničky samostatnou jednotku, novou „obec“, ale jsou součástí již existující zástavby. Cílem je maximální možná integrace SOS dětské vesničky a jejích obyvatel do okolní komunity. SOS dětské vesničky mají působit jako skutečný domov, kam si děti mohou přivést své kamarády a kde se bude odehrávat přirozený sousedský život v rámci komunity.

3. Kolik SOS dětských vesniček v tuto chvíli v ČR funguje?

Sdružení SOS dětských vesniček v tuto chvíli provozuje 3 SOS dětské vesničky. Nejstarší z nich vznikla v roce 1969 v Karlových Varech – Doubí. V roce 1973 byla do provozu uvedena SOS vesnička ve Chvalčově, malé obci pod vrchem Hostýn ve Zlínském kraji. V roce 2003 pak byla otevřena SOS vesnička v Brně – Medlánkách.

4. Provozuje Sdružení SOS dětských vesniček ještě další zařízení kromě SOS vesniček?

Ano, mimo SOS vesničky Sdružení provozuje ještě tzv. Komunitu mládeže v Brně, která funguje jako zařízení následné péče pro děti z SOS dětských vesniček. Děti mají možnost (ne povinnost) do Komunity přejít po ukončení povinné školní docházky. Komunita je koncipována jako internát, kde je mladým lidem poskytována tzv. pedagogy - průvodci potřebná odborná péče. Mladí lidé zde získávají veškeré nezbytné dovednosti a kompetence k pozdějšímu úspěšnému samostatnému životu. Komunita je v provozu pouze v pracovní dny, na víkendy se mladí lidé vracejí ke své rodině do SOS dětské vesničky.

Po ukončení studia mohou mladí lidé přejít z Komunity mládeže (případně přímo z SOS dětské vesničky) do Programu polozávislého bydlení. V této době jim Sdružení podle potřeby pomáhá se zařizováním samostatného života (bydlení, hledání zaměstnání apod.) a s těžkostmi, které tuto nesnadnou etapu života nutně provázejí. Tato pomoc již má především charakter odborné rady, případně finanční podpory. Fáze polozávislého bydlení trvá max. 3 roky.

5. Z jakých zdrojů je financován provoz SOS dětských vesniček a zařízení následné péče zřizovaných Sdružením?

Činnost Sdružení SOS dětských vesniček je finančně zajišťována z několika zdrojů. Procentuálně nejvýznamnější (cca 1/2) jsou finanční prostředky získané od sponzorů Sdružení v podobě individuálních dárců i komerčních společností. Velká část těchto dárců podporuje Sdružení již dlouhou dobu, s ohledem na neustále vzrůstající náklady je však samozřejmě třeba řady sponzorů Sdružení neustále rozšiřovat. Na druhém místě je finanční dotace, kterou Sdružení SOS dětských vesniček poskytuje mezinárodní organizace SOS Kinderdorf International (cca 1/3). Tato dotace bude v průběhu několika příštích let ukončena a Sdružení bude muset tento významný výpadek ve svých příjmech nahradit jiným způsobem. V této souvislosti zahájili představitelé Sdružení jednání s Ministerstvem práce a sociálních věcí i poslanci a poslankyněmi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR o změně podmínek pro vyplácení státní podpory zařízením v rámci systému náhradní rodinné péče. Ze státního rozpočtu získává Sdružení v tuto chvíli zhruba desetinu potřebných finančních prostředků. Posledním významným zdrojem financí k zajištění činnosti Sdružení je mezinárodní program kmotrovství, v jehož rámci lidé z celého světa přispívají na konkrétní děti žijící v SOS dětských vesničkách.

6. K jakému cíli se snaží SOS dětské vesničky, resp. zařízení následné péče svou činností dospět?

Základní cíl je jednoznačný – poskytnout dětem, které se ocitly mimo vlastní rodinu a nemají možnost být umístěny v adoptivní či individuální pěstounské péči, možnost vyrůstat v rodinném prostředí. Děti připravujeme společně s matkami - pěstounkami cíleně na samostatný život.

7. V čem jsou SOS dětské vesničky lepší než péče v dětských domovech a dalších zařízeních ústavní výchovy?

Zásadní rozdíl spočívá již v samotném charakteru obou typů náhradní péče o děti. Dětské domovy, resp. další zařízení ústavní výchovy jsou „ústavní zařízení“ a fungují podle předem daných vnitřních pravidel. Je třeba přiznat, že po roce 1989 se v České republice v těchto zařízeních odehrálo mnoho velmi pozitivních změn. Maximální počet dětí v jednom domově je 48, hodně dětských domovů má rodinný charakter apod. Přesto se stále jedná o ústavní výchovu, která při nejlepší vůli nemůže kompenzovat skutečnou rodinu, byť náhradní.

Naproti tomu v SOS dětských vesničkách mají děti příležitost rozvíjet přirozené rodinné vztahy, neboť často žijí v rodině spolu se svými biologickými sourozenci, obklopeni péčí a láskou matky - pěstounky, která jim vytváří skutečné rodinné zázemí. Díky tomu získávají děti z SOS dětských vesniček lepší představu o fungování rodiny a udržování rodinných vztahů. Do svého života si pak odnáší dobře zafixované návyky, které budou potřebovat, aby jednou mohli sami založit svou rodinu a hrát roli odpovědných rodičů.

Dětské domovy a další zařízení ústavní výchovy budou mít samozřejmě i nadále důležitou roli v systému náhradní péče o děti. Vždy totiž budou existovat děti, které budou potřebovat specializovanou péči, kterou jim bude schopen poskytnout jen odborně školený personál. Jednoznačným cílem by ale mělo být, aby v dětských domovech a dalších zařízeních ústavní výchovy žily skutečně jen děti, které nemohou být ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů umístěny do náhradní rodiny.

8. V čem spočívá hlavní rozdíl mezi individuální pěstounskou péčí a pěstounskou péčí v zařízeních pro výkon pěstounské péče (např. SOS dětských vesničkách)?

Z právního hlediska se postavení matek - pěstounek, resp. pěstounských párů v individuální pěstounské péči a v zařízeních pro výkon pěstounské péče nijak neliší. Žadatelé o svěření dítěte do pěstounské péče musí vždy projít schvalovacím řízením příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí a být zařazeni do Evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli či pěstouny.
Rozdíly mezi oběma druhy výkonu pěstounské péče přesto lze nalézt. Jedním z hlavních rozdílů je dostupnost odborné pedagogické a psychologické péče, kterou v SOS dětských vesničkách zajišťují odborní zaměstnanci Sdružení, v případě potřeby Sdružení zajišťuje externí odborníky. Děti v individuální pěstounské péči nejsou pod průběžnou kontrolou odborníků, proto indikace některých především psychických problémů dítěte může proběhnout se zpožděním. Individuální pěstouni navíc musí vyhledat vhodného odborníka sami, což není vždy snadné. Dalším rozdílem je, že matky - pěstounky, resp. pěstounské páry získávají v SOS dětských vesničkách k užívání plně vybavený rodinný dům a Sdružení se významným způsobem podílí na finančním pokrytí životních nákladů SOS rodiny. Péče o děti je také vázána mezinárodními úmluvami i vnitřními standardy Sdružení, které musí matka – pěstounka dodržovat a naplňovat.